Téma proměny, růstu a zrání zkoumá nová výstava, kterou galerie a aukční síň European Arts připravila ve spolupráci s Art Part Clubem. Mezi malbami a sochami dvou výrazných současných umělkyň probíhá dialog o samotné podstatě života.

„Abychom mohli růst, musíme připustit změnu“

... – motiv prolínající se expozicí z děl autorek Sáry Konečné a Terezy Štětinové. Lidsky neokázalé, a přitom mimořádně silné práce obou výtvarnic spojuje ústřední téma změny jakožto základního elementu každé formy života. Tento nevyhnutelný pohyb, kterým procházíme od zrodu až do konce, zkoumají autorky nejen z mnoha úhlů pohledu, ale i rozličnými výrazovými prostředky. 

Zatímco některé životní změny vnímáme jako zjevné a rituální, jiné probíhají spíše mimoděk a skrytě. Kurátorka výstavy Anna Pulkertová přirovnává tento proces k přírodním cyklům. Ať už jde o růst spojený se zranitelností a ztrátou pomyslného ochranného krunýře, nebo o neúprosný chod času. Výstavní projekt Zrání poukazuje na to, že změny, ačkoliv se jim lidé často brání, jsou nutným předpokladem k našemu dospívání a vývoji. 

Sára Konečná (*2002) je malířka studující třetí ročník Akademie výtvarných umění v Praze, působí v ateliéru Malba I pod vedením Roberta Šalandy a Jana Kostohryze. Patří k nejvýraznějším autorkám nastupující generace české figurální malby. Ve svém díle propojuje osobní zkušenost s citlivým vnímáním současného vizuálního jazyka a možností malířského média.

Pro výstavu Zrání vytvořila Sára Konečná nový soubor obrazů, v němž se od své předchozí tvorby posouvá k odlišnému pojetí vnitřního stavu člověka. Zatímco ve starších dílech vyjadřovala psychické napětí prostřednictvím výrazné barevnosti, neklidu a intenzivních vztahů mezi postavami, v nové sérii obrací pozornost ke klidu a téměř nepostřehnutelné proměně odehrávající se uvnitř člověka. 

Tereza Štětinová (*1987) žije a pracuje v Praze. Autorka původně vystudovala fotografii na FAMU, kde si osvojila citlivost k obrazu, světlu a kompozici. Postupně ale objevila výrazové možnosti objektu, sochy a prostorové instalace. 

Ve svých sochách autorka nezachycuje začátek ani konec děje. Zastavuje jediný okamžik uprostřed procesu, kdy původní stav ještě zcela nezanikl a nový se dosud plně neustavil. Právě tento mezní okamžik propojuje lidskou zkušenost s proměnami vody, vzduchu, organické hmoty a živých organismů. Pevné materiály se stávají nositeli pohybu a kamenné objekty zachycují jevy, které jsou ze své podstaty dočasné, nestálé nebo obtížně uchopitelné.

Kurátorka: Anna Pulkertová