Architektura se veřejnosti představuje ikonickými stavbami, fotografiemi na křídovém papíru, cen a ocenění, které získávají realizace i jejich autorky a autoři. Prekérní každodennost architektek a architektů je skryta za oslnivou prezentací výsledků.

Projekt Cena architektury vytvořený Eli Havlou se pokouší manifestovat, jakou cenu platí všichni, kteří se snaží naplnit společenskou představu o architektonickém úspěchu a profesním uznání. (Životní praxe vynaložené úsilí přepočítává na přesčasy, pracovní víkendy, zdravotní komplikace, kreativní řešení legislativních požadavků, odchody z profese i další důsledky prekérních pracovních podmínek.) Výstava tyto zkušenosti předkládá na pomyslných účtenkách – dlouhých látkových pruzích, které strohou, minimalistickou formou sdílejí data o práci v oboru.

„Vyšívat na projektu“ se v architektonické profesi používá ve chvílích, kdy dochází k dokončování návrhu. Zpravidla se jedná o drobné zásahy, které nemění jeho podstatu. Podobně samotná architektura bývá označována jako nadstavba či přidaná hodnota stavitelství – jako něco zdánlivě zbytného. Doslovné vyšívání zhmotňuje tyto koncepty a zároveň představuje také způsob, jak zpracovávat uložené zkušenosti a přepisovat zažité vzorce. V kolektivní podobě se proměňuje v léčivý workshopový formát.

Procesově orientovaný projekt cílí na posílení povědomí o pracovních podmínkách v architektuře i v kulturním sektoru nejen v českém prostředí. Staví na několikaletém sběru dat prezentovaných mimo jiné na české expozici na Bienále architektury v Benátkách v roce 2023. Prostřednictvím datové analýzy komentuje cenu, kterou tvůrci a tvůrkyně za svou práci platí, a tato data dále rozvíjí prostřednictvím (nekonečného) kolektivního vyšívání.