Daniel Vlček je cross-mediální umělec, jehož tvorba se pohybuje na pomezí malby, zvuku, instalace a performance. Ve své práci rozvíjí fenomén interference jako princip vzájemného působení obrazů, materiálů, technologií a prostředí. Zkoumá, jak se akustické, biologické a technologické signály prolínají, zesilují a narušují, a tuto dynamiku převádí do vizuálních a zvukových forem.

Jeho umělecká praxe osciluje mezi abstrakcí, systémovým myšlením a experimentem. Prostřednictvím biofeedbacku, překladu mezi médii, terénních nahrávek a fyzických stop času a procesu vytváří rozsáhlé malířské cykly a zvukové instalace, které propojují malbu s industriálními konstrukcemi, textilem, vinylovými deskami a fragmenty pneumatik. Charakteristické moaré vznikající mechanickým rytím do vrstev barvy evokuje digitální šum, analogovou interferenci i skryté datové struktury.

V díle Daniela Vlčka zvuk nedoprovází obraz, ale funguje jako jeho paralelní interpretace a rozšíření. Jeho kompozice propojují analogové syntezátory, páskové smyčky a digitální technologie, přičemž opakování a fyzický rituál tvorby zůstávají ústřední součástí jeho práce, oscilující mezi kontrolou a intuicí.

Daniel Vlček studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně. Spoluzaložil umělecko-aktivistickou skupinu Guma Guar a později Galerii Ferdinanda Baumanna a Berlinskej Model. Působí v hardcorepunkové kapele Střešovická Kramle a spolu s Ewelinou Vlček Chiu tvoří audiovizuální duo Ba:zel, které mimo jiné interpretovalo zvuková díla Františka Kupky na výstavách v pařížském Grand Palais a v Národní galerii Praha. Své práce představil na výstavách v České republice i v zahraničí, mimo jiné v Benátkách, Bruselu, Vídni, Berlíně a New Yorku.

Na vernisáž naváže koncert Ai fen na Zámku Zlín.

Ai fen je alias Eweliny Ai-fen Vlček-Chiu, čínsko-polské hudebnice, skladatelky a producentky působící v Praze. Ai fen vydala debutové album postforever v únoru 2020. Album sklidilo pozitivní recenze za svůj ojedinělý přístup k experimentálnímu popu, který „boří žánry, omezení a identity“ (The Brvtalist). Ai fen vydala druhé studiové album Daily Grief u vídeňského labelu Tender Matter. Daily Grief bylo kritiky oceněno za „orchestrální folkové postupy“ a „uhrančivé vokály“ (HighClouds) a vnímáno jako evoluce umírněného minimalismu autorčina debutového alba postforever. Ai fen se po tříleté pauze vrací se třetím studiovým albem I’ve Been a Body.

Deska se odklání od sofistikované elektronické produkce k rozsáhlým, na klavíru postavených kompozicím, které se rozpadají a rozpínají do rozlehlých ploch dronu a screama, a ohledává rozhodnutí, před kterým stojí každá biologická žena, ať se jí to líbí nebo ne – být či nebýt matkou? Z celé škály sociopolitických tlaků na ženské tělo je mateřství, historicky neoddělitelně spjato s identitou ženy jako takovou, a tím i s jejími pocity sebehodnoty a životního smyslu, snad tím nejmarkantnejším. Rozhodnutí stát se matkou je privilegium a na rozhodnutí jí nebýt je právo.