Zsófia Keresztes: Facing Enemies, Melting Opposites
Na výstavě „Facing Enemies, Melting Opposites“ pojem fikce, chápaný jako líčení skutečnosti řízené obrazotvorností a fantazií, úzce souvisí s filosofickým proudem, jehož název je od tohoto pojmu přímo odvozuje – tzv. „fikcionalismem“. Tento směr přikládá prakticko-utilitární hodnotu hypotéze, že ještě před určitými abstraktními idejemi či principy existuje korespondence s realitou. Proto také může argumentovat, že fikce není něco od reality zcela odlišného, ale spíše jakási její ozvěna, či jedna z forem, jejímž prostřednictvím se reálné vyjevuje. Výraz „fikce“ pochází z latinského slova fictio (genitiv fictionis). V běžné řeči se používá jako synonymum pro něco nepravdivého, falešného, lež, klam nebo trik, nicméně v pozitivním a kreativnějším smyslu může označovat také aktivitu, při níž dochází k vytváření, formování, členění a zpracování nápadů, nebo také myšlení, imaginaci, vytváření domněnek a hypotéz, vynalézání a objevování.
Umělecká činnost Zsófie Keresztesové osciluje mezi reprezentací toho, co se skutečně stalo, a toho, co je možné. Tímto způsobem vytváří dojem reality za využití čtyř různých interpretací pojmu krásy či umění obecně: ve smyslu senzualismu, podle nějž je krásné totéž co příjemné; ve smyslu racionalismu, podle nějž se krása shoduje s pravdou; ve smyslu formalismu, který hlásá, že krásu tvoří dokonalé vztahy forem; a konečně ve shodě s těmi, kdo považují krásu za smyslové vyjevení idejí. Práce Zofie Keresztesové navíc balancují na hraně mezi virtuální realitou a paradigmaty konkrétní skutečnosti a jsou obvykle založeny na mytologických legendách, nahodilých velkoměstských střetech či setkáních a dynamice konzumerismu. Jejich charakteristikou je neomylný popis duálního matrixu. Takový přístup má své kořeny v současné éře technologií, aniž bychom byť jen na chvilku pomíjeli organický rozměr, který je zde neustále přítomen a je stejně tak ve stavu neustálé proměny, stejně jako je tomu u nepřetržitých aktualizací operačních systémů či mobilních aplikací.
Objekty na výstavě „Facing Enemies, Melting Opposites“ jsou uspořádány jako jakási četa ozbrojených bojovníků na bitevním poli výstavního prostoru. Jejich tělesné schránky lze interpretovat jako nepřátele i spojence zároveň, kteří se vzájemně pohlcují nebo podléhají sebedestrukci a posléze nabírají novou podobu v pravidelném rytmu, který se může na metaforické rovině opakovat prakticky donekonečna. Tato androgynní těla jsou zobrazena liniemi znázorňujícími splývání, rotaci a protínání virtuálního a skutečného. Všechny prvky dohromady působí jako jakési rituální akty, které divákovi umožňují přepnout do jiného mentálního stavu a následně se znovu zrodit v digitálním prostoru. Výstava „Facing Enemies, Melting Opposites“ působí jako jeviště, na němž defilují lidské, zvířecí a nadpřirozené masky, které mohou mít magicko-rituální, válečnický nebo zábavní účel nebo mohou jednoduše sloužit jako kamufláž. Ve skutečnosti to nikdo neví. U bran mezitím jako inkarnovaná hesla čekají barbaři.
Domenico de Chirico