Zkřížené cesty

Dalo by se obrazně říci, že cesty těchto tří autorů se kříží z profesního hlediska na mnoha rovinách a to, že spolu nevystavují v tomto složení poprvé, tuto skutečnost dokazuje. Všichni tito umělci nepředpojatě a již dlouhodobě využívají klasické výtvarné médium – malbu a figurální sochu – nejen ke ztvárnění svých představ, vycházejících z osobní zkušenosti, ale také s danými médii pracují jako se strukturami, jenž je možné formulovat dále a dávat jim nové významy. Zdá se, že v rámci současného výtvarného diskurzu ani není jiné východisko pro klasickou malbu a sochu, než neustále hledat nové formy a obsahové roviny či přesahy a pro umělce je to stále velice odvážné se k těmto klasickým médiím obracet a pracovat s nimi.

To často zmiňované a především s klasickou malbou spojované slovo „stuck“, kterým konceptuální umělkyně Tracey Emin označila malby několika londýnských malířů, kteří pak vydali manifest „stuckismu“, tedy zřejmě již zůstává dvojsmyslným reziduem 90. let a nyní jsme spíše v situaci, kdy tzv. doba hájení pominula a malba i figurální socha jsou na poli výtvarných technik naprosto rovnocennými partnery s novými médii a konceptuálními projevy. Původní manifest stuckismu, který obsahoval mimo jiné radikální věty „Umělec, který nemaluje, není umělec“ a „Umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění“, měl velký smysl pro následující vývoj a zároveň byl v podstatě z velké části reakcí na útisk malby. Nejen tito tři dnes již nepřehlédnutelní výtvarníci na současné české scéně dokazují to, že již ztratilo význam se na tomto poli obhajovat, že konkrétně jejich cesty plynou a vyvíjejí se dále bez ohledu na to, co zrovna převažuje v okolí a že důležitá pro umělce všeobecně není jen forma sama o sobě ale spíše dané téma a co sdělí divákovi.

Zbyněk Havlín v rámci výstavy prezentuje obrazy z cyklu „Závislost na kráse“. Tyto na první pohled svěží krajinomalby vznikají na bázi „rozpomínání“. Zbyněk Havlín se na přírodu dívá očima zasněného pozorovatele. Jeho obrazy jsou tedy spíše ztvárněním vnitřních dojmů a pocitů z krajiny nikoli pouze vyobrazením konkrétního místa a následným abstrahováním detailů. Figurální motivy jsou v obrazech přítomné například šablonami ptáků, žraloků, nafukovacích kruhů. Člověk je potom v obrazech krajiny zastoupen svojí činností, urbanismem, tedy symbolicky tím, jak krajinu přetváří. Malby Zbyňka Havlína jsou znázorněním pohybu v přírodě a tedy i přírody samotné ve své absolutnosti, permanentnosti a zároveň tajemnosti a moci. Autor z ní čerpá, aby si o ní vytvořil vlastní iluzi a je až překvapivé, jak bezprostředně ji z jeho díla cítíme.

Paulina Skavova pracuje ve svém díle s klasickými archetypy figurálního sochařství ovšem témata obohacuje o osobní výpověď. Své vlastní příběhy převádí do soch, objektů i performancí. Čerpá ze svého života a okolí kdy často pohlíží na věc ze své vlastní ženské perspektivy. Tak dává těmto tradičním atributům novou estetickou hodnotu a především význam. Její výpovědi nechybí ani ironie a nadsázka, což jak sama autorka přiznává, pochytila již během studií od svého profesora Karla Nepraše.

Jaroslav Valečka se ve svém malířském díle nechává inspirovat minulostí – konkrétně dětstvím, kdy vyrůstal v bývalých Sudetech krutě zasažených odsunem a komunistickou devastací. Proto z jeho maleb cítíme spíše ponurou atmosféru a tíseň. Jeho tvorbu bychom mohli vnímat skoro až jako snahu o vizuální vyprávění místních temných až hororových příběhů. Krajiny Jaroslava Valečky jsou také právě proto velmi často zachycené v noci, při soumraku, nebo před úsvitem. Kromě toho malíř pracuje i s figurálními tématy, která jsou opět ovlivněná skutečnými příběhy a lokálními historkami ze Sudet, takže sledujeme například oběšence, zabijačku a jiné životem decimované existence.