Jungvirt–Kotěšovcová, Vojnárová – Život a srdce dvě mocné linie

Sklářský výtvarník a designer František Jungvirt (*1996) absolvoval na pražské UMPRUM v Ateliéru skla pod vedením Ronyho Plesla. Ctí odkazy klasického českého sklářství, ke kterému se ve své práci často vrací, spojuje ho s novými impulzy a adaptuje jej do současnosti. Klade důraz na technické zpracování skla a hledá mezní hranice jeho vizuálních možností, které se snaží posouvat. V exkluzivní spolupráci s designerkou a oděvní výtvarnicí Barborou Kotěšovcovou (*1997), která vychází z Ateliéru designu oděvu a obuvi Liběny Rochové pražské UMPRUM, vytvořili několik unikátních objektů. S těmi vytváří ve výstavě rozšířený estetický prožitek dílo malířky Jany Vojnárové (*1982), která absolvovala v ateliéru malby Vladimíra Skrepla na pražské Akademii výtvarných umění.

Tvorba Jungvirta, Kotěšovcové a Vojnárové má více společných paralel, než by se mohlo zdát. Přestože malby i objekty komunikují v abstraktním a abstrahovaném rámci, vychází ze zcela konkrétního základu. Jsou jím pozice a pózy. Poloha, držení těla, tvarosloví lidské figury – to jsou společná východiska, ve kterých se začátek tvůrčí cesty všech autorů fatálně protíná. Vojnárová, která kromě maleb kombinované techniky, ve které pracuje s akvarelem, pastelem, temperou, ale také fyzickými zásahy do materiality malby, vytváří koláže. Skrze střih definuje chopený subjekt, který redukcí a následnou skladbou mění na objekt. Střih je podstatný tvůrčí element i v tvorbě Kotěšovcové, která právě skrze tento fyzický akt utváří v celek vystavené objekty. Skrze nůžky se rozvíjí nový příběh tvaru a materiálu. A to jak v případě objektu, tak obrazu.

Překvapivě dominantní roli přebírá sklo, ve svém základu tvrdý, leč křehký materiál. Z užitné polohy, která je mu většinou předurčena, je mu nyní připsána role výlučně individuální a výsostně reprezentativní. Skrze unikátní, ručně foukané objekty, dostávají pozice a figury zcela konkrétní odkaz. Umělá kožešina, nažloutlé transparentní sklo oblých tvarů. Poznáváte Evu Hercigovou, která se proslavila jako topmodelka v odvětví spodního prádla? Aquamarýnové sklo s výraznými červenými drápy. Tímto objektem je vzdán hold Naomi Campbell, která po celou dobu své kariéry bojovala proti rasismu v módním průmyslu. V převlecích a dynamických pózách si libovala Vera von Lehndorff přezdívaná Veruschka, která je portrétována skrze objekt s chapadly z alexandritového skla profouklého uranem. Tyto a ostatní objekty vychází ze specifik a asociativních vlastností, které jsou těmto výrazným ženám top modelingu vlastní a dostávají také aktuálním problémům, jakými jsou ekologie a udržitelnost. Módní průmysl je pro životní prostředí jedním z nejvíce zatěžujících – na tuto skutečnost tvůrci objektů reagují tím, že pracují výlučně s recyklovanými materiály a šíří tak skrze umění i jasný postoj nejen estetické kvality, ale i environmentální citlivosti.

V kontrastu s přístupem, který akcentuje individualitu vybraných femme fatale fashion průmyslu, rozevírá myšlenkový diskurs Vojnárová a soustředí se na univerzální podobu ženy v oděvu. V hledání pozic a figur, které jsou východiskem takřka každého jejího obrazu, užívá černobílých fotografií. Hledá specifické tvarosloví pohybu, jeho zastavený moment, který tělo představí v nečekané fazóně. Ve fotografiích hledá to punctum, které Roland Barthes tematizuje v knize Světlá komora – tedy to bodnutí, malý řez, onu náhodu, která zasahuje. S takovým snímkem pak rozvíjí tvůrčí dialog, ze kterého hrou intuice, barev a přítomnosti vzniká výsledný obraz. Skrze výhradně černobílé snímky, které tak nechávají vyznít tvarům v kontrastu, hledá tvarosloví ženské figury, jež je pak stěžejním konkrétnem v abstraktní barevné malbě. Tělo, které pozice a figury umožňuje představit, už ostatně fascinovalo Merleau-Pontyho. Pojednal jej jako první z kulturních předmětů a ten, prostřednictvím něhož existují i všechny ostatní.

Inspirace pozicemi, které je lidské tělo schopno zaujmout, není ojedinělá a nutno je zmínit základní dílo české literární a výtvarné avantgardy Abeceda z roku 1926, kdy čtyřverší Vítězslava Nezvala doplnily choreografické figury tanečnice Milči Mayerové. Už zde mezioborová spolupráce přinesla unikátní dílo, k jehož části odkazuje i název výstavy Život a srdce dvě mocné linie a vzdává tak hold nejen spolupráci mezi autory různých oborů, ale i fazóně ve všech nejrozličnějších podobách i pozicích.