Zapomnění

Výstava Zapomnění, která byla poprvé prezentována v únoru tohoto roku v Künstlerhausu ve Vídni, je nyní přístupná v Rakouském kulturním fóru v Praze i českému publiku. Vymazávání a zapomínání neoddělitelně patří k fyziologickým procesům našeho vnímání. Jsou součástí individuální i kolektivní paměti. Ovlivňují naše bytí, utvářejí naši identitu. Zapomnění představuje čtyři umělecké přístupy z Rakouska, České republiky a Německa, které prostřednictvím velmi rozdílných strategií a koncepcí otevírají dveře k zamyšlení nad tématem zapomnění a vzpomínání. Jaký rozměr má zapomnění z hlediska jednotlivce a rodiny? A jaký je jeho rozměr z hlediska společenského a politického?

Jana Kasalová (Praha) se zabývá názvem v mapě jako pojmem, který je snadno zaměnitelný a zničitelný, ale je zároveň i nositelem paměti místa a krajiny. Z map se časem stávají plochy abstraktních tvarů, které nám již nemohou sloužit jako vodítko pro orientaci, ale dávají nám možnost číst je jako vzpomínky. Autorku zajímá oblast v českém pohraničí, která byla do konce druhé světové války osídlena většinou německy mluvícím obyvatelstvem. Česko-německé názvy zaniklých obcí zanechávají svou stopu a ovlivňují identitu místa i přesto, že původní sídla již dávno neexistují. Další práce v instalaci komentují rozpad a zánik civilizací, impérií a pomíjivost obrazu krajiny v naší mysli.

Existuje anatomie zapomínání? Onemocnění demencí zanechává v mozku svůj fyziologický otisk – dochází k úbytku a ke změnám mozkové tkáně. Jako působivý obraz zapomnění používá ve svých kolážích Lena Knilli (Vídeň) podobu naskenovaného mozku postiženého tímto onemocněním a kombinuje jej s obrazem špulky s nití („Ztratila jsem nit.“). Díla Leny Knilli byla výchozím bodem pro myšlenku tohoto výstavního projektu.

Sybille Loew (Mnichov) vyšila na plátěné štítky jména, datum úmrtí a věk velmi specifické skupiny lidí. Na všechny z nich se zapomnělo. Všichni zemřeli v osamění, aniž po sobě zanechali jakékoli přátele či rodinu. Jejich pohřby a zrušení domácností zajistily obecní úřady. Tyto nápisy, vyšité červenou nití, rozvěšuje Sybille Loew do prostoru. Z nás jakožto návštěvníků této výstavy se tak mohou stát ti, kteří vzpomínají.

Kateřina Šedá (Brno) dokázala prostřednictvím projektu společného kreslení navázat živý dialog se svou babičkou Janou. Ta po odchodu do důchodu a po smrti manžela upadla do trvalé apatie a o nic neprojevovala zájem. Ze vzpomínání vznikly kresby, které na papíře rekonstruují sklad zboží prodejny domácích potřeb v Brně, v níž babička 33 let pracovala.