Zamilovaný Hérakleitos
kurátorka: Edith Jeřábková
vernisáž: 3. 7. 18:00
Přestože se Aleš Čermák (*1984) pohybuje na umělecké scéně a veřejně vystavuje již bezmála šest let, teprve letos úspěšně ukončil studium v ateliéru Monumentální tvorby Jiřího Příhody na pražské Akademii výtvarných umění. S jeho uměleckou prací přímo souvisí také to, že založil nakladatelství Ausdruck Books, neboť literatura, čtení a text jsou pro něj zásadními vyjadřovacími prostředky, které umísťuje do galerijního prostředí. Nakladatelství pak toto prostředí a komunitu překračuje.
Některé výstavy jsou více konstrukcí, jiné vycházejí z navracející se představy. Obraz ve Fotograf Gallery má však i své jasné, avšak neprosazované čtení. Hlavní postavy jsou dvě ženy, tím se povaha výstavy opět přiklání k “divadelní” formě, která je pro Aleše Čermáka průvodní. Významná americká filmová režisérka a teoretička, choreografka, tanečnice a básnířka Maya Deren v jednom dokumentu říká, že čas ženy se liší od času muže. Mužský svět je světem nyní, ženský je svět konstantní metamorfózy; není o tom, co je teď, ale o tom, co přijde vzápětí. Předpokládaná gendrová látka, sepjetí průkopnického díla dvou protagonistek, které od sebe dělí tři století, ve skutečnosti vkládá do výstavy konstrukci (nebo souvislosti vycházející vstříc záměru) – filmy Mayy Deren jsou pionýrské z vícero důvodů, ale tím nejzávažnějším je způsob zachycení ženského těla, ženy ve filmu. Nemá roli trpného objektu, na který se divák dívá, naopak je v neustálém pohybu, který předurčuje a diktuje plynutí filmu a jeho rytmus. Samotné médium filmu je závislé na tomto imanentním pohybu. Pak tedy nejen antikizující forma výstavy a název barokní skladby Barbary Strozzi Zamilovaný Herakleitos se spojují se stoickou fysikou. Obsesivní průkopnická práce obou žen, jejich energie byla v rámci barokní společnosti a mužské společnosti holywoodských režisérů 40. let spalující. Na různých místech se zmiňuje jejich temperament, exprese, názor, emocionalita a šíře produkce.
Vedle němého filmu Mayy Deren, který je esencí jejího zájmu o tanec a chápání filmu jako choreografie (režie) nejen tanečníků, ale celé situace – prostoru a všech živých i neživých věcí v něm rozpohybovaných – zní skladba největší ženské skladatelky 17. století, Italky Barbary Strozzi. Uskutečňuje se tak zvláštní propojení avantgardní vizuality s barokní kompozicí, které není prosto absurdity, také proto, že pro němé filmy Mayy Deren je ticho ne technické, ale významové. Výstava tak v sobě nese nejen spojení, ale také rozpor, který posunuje její vyznění od krásy k problému. Barokní oslava tragického citu zrazené lásky filozofa Hérakleita překrývá úchvatnou psychoanalytickou a ikonologickou studii mužského tanečníka, jehož návazný pohyb přenáší diváka v plynoucím čase do různých prostředí, přírodního, intimního a muzejního rámce. Důrazné napojení na osu světa, rozpohybovaná sošnost a mytologický přepis jsou pak zpětnými spojnicemi se zvukovou plastikou reprezentující Barbaru Strozzi. Tato radostná pocta oboum autorkám je také odkrytím autorových dlouhodobějších zájmů, které zkoumají racionalitu dnešních interpretací a hledají jiné modely či spojence pro chápaní současného světa. Propojování přítomného média performance a čtení s budoucím filmem a předcházejícím textem míchá aristotelovskou jednotou v podobném duchu, jakým je střídaní scén filmů Mayy Deren, provázané postavou tanečníka (v jiných filmech jí samé jako průvodce) a překlenutí k soustavě barokních melodických přechodů. Extatičnost baroka a napětí filmů Mayy Deren, ve kterých spojuje protiklady rituálního woodu a tai chi (kontroly a odevzdání se) do jednoho tanečního piecu plného napětí, jsou zároveň uchováním jasu i jeho znejasněním.
Aleš Čermák touto výrazněji obrazovou realizací pro galerii Fotograf navazuje na své předchozí práce, které se vyznačují důmyslnou, avšak ne chladnou choreografií, sledující vrstvení se jednotlivých událostí v následnosti času a různých provedení. Navlékané události však nemají rehabilitovat linearitu, jak ostatně dokládá citovaná pasáž z jeho poslední knihy: Když pes nadbíhá kličkujícímu zajíci, je zřejmé, že má i jakousi celkovou představu jeho budoucí dráhy a že ji předjímá; jeho jednání tedy není pouhým reflexem. Svou reverzní archeologií, používáním materiálů z nekonečného archivu umění, sledováním funkce paměti, prázdných a označených míst, zahleděností do vizuální pozie a avantgardních odkazů, potřebou propojovat psaný a čtený text a popis s prostorovými a pohybovými formami a audio videovými záznamy, se vědomě hlásí k předchozí generaci českých autorů, jakými jsou například Ján Mančuška, Jiří Skála a Zbyněk Baladrán, ale v této instalaci také k výrazně starším předchůdkyním.
Edith Jeřábková
