Všechno bylo vždycky lepší

Tvorba Karímy Al Mukhtarové, Matouše Háši, Tomáše Kurečky a Martina Pondělíčka z různých pozic krouží kolem tématu času. Výrok Všechno bylo vždycky lepší může vypovídat o obtížném hledání vlastního prostoru v konfrontaci s paušálními odsudky zkušených. Nejen starší a pokročilí ale dnes prožívají touhu po návratu. Na rozdíl od dob, kdy svítaly naděje, že všechno lepší teprve bude, čelí současná mladá generace obavám z fatálního ztroskotání civilizace. Vedle ekologických, sociálních, politických či zdravotních hrozeb přináší subtilnější zdroj nejistoty masivní zahlcení obrazy, informacemi, verzemi světa.

Po záchytných bodech pátrají umělci ve starých mapách – studují historické postupy, tradiční metody, které přizpůsobují současné situaci. Zkoumají kolektivní i individuální rituály. Pomocí zakotvení v toku tradice hledají vlastní pozici. Virtualitu vyvažují časově a technologicky náročnou rukodělnou prací. Další strategií je soustředění se na moment současnosti. Prožívání přítomnosti může být naplněno senzuálními i sexuálními motivy. Erotika v podobě jemné hry se zapovězeným, společenskými normami lehce prosakuje vrstvami odkazů. Otázka možnosti sdílení časů a prožitků je přirozeně jedním z témat skupinové výstavy, na které se potkávají umělci propojeni současným studiem na Akademii výtvarných umění v Praze a přátelskými vztahy, lišící se však způsoby uměleckého projevu, materiálovou inklinací.

Vztahování se k rukodělným technikám uměleckého řemesla, ornamentu, zájem o repetitivní činnost zvýrazňující časový i fyzický prožitek tvorby spojuje činnost Karímy Al-Mukhtarové a Martina Pondělíčka. Oba autory přitahuje i kontrast dokonalosti, chladu a sterility materiálu (kov, sklo, zrcadlo) s nepravidelností, nedokonalostí ale i silou tělesné existence. Konceptuální uvažování a komplexní chápaní díla jako součásti fyzické, vztahové i virtuální situace nalezneme i u Tomáše Kurečky, stejně jako zájem o dekorací, historické technologie. Kurečkova instalace pro GAMPA propojuje motiv pouti jako duchovní cesty s procházkou elegantního dandyho, jehož špacírky provází společnou instalací. Historie a tradice se promítá do tvůrčího postupu sochaře Matouše Háši, konfrontujícího klasické sochařské postupy s aktuálními politickými a společenskými tématy a osobními psychologickými obsahy. Prakticky testuje schopnost plastického symbolu překračovat kulturní bariéry a vyvolat emocionální reakci.

Je-li pocit, že všechno bylo dříve lepší, přítomný v každé době, můžeme si jednak dnes užívat příznivější doby z pohledu dalších generací, ale především si výrazně uvědomovat permanentní relativitu hodnocení a prožívání současnosti. Přestože pohled zastoupených autorů často směřuje do minulosti, jejich dílo výrazně formuje uměleckou současnost. Skeptické poselství názvu výstavy se jejich tvorby, která slibuje zajímavý vývoj, rozhodně netýká.

kurátorka: Daniela Kramerová

spolukurátorka: Barbora Hájková