Vladimír Houdek – Kanoucí šíře
Kurátor výstavy
Marek Pokorný
Samostatná výstava Vladimíra Houdka (*1984), laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2012 a zřejmě nejpozoruhodnějšího českého malíře mladší generace, představí umělcovy nové obrazy spolu s jeho prvním videem založeným na taneční perfomanci.¨
Kanoucí šíře
Řeřavý úběl (2012), Rozklenutá čerň (2012), Dauhas (2011–2012) a nyní (2014) Kanoucí šíře. Vrátíme-li se o čtyři roky zpátky, bude to o něco jednodušší: Melancholie. Jednodušší? Názvy cyklů jsou stejně jako jednotlivé obrazy Vladimíra Houdka neseny téměř nepostřehnutelným sporem, rozepří, rozpojením a zdvojením, které otevírají a utvářejí prostor. Viditelný i myšlený zároveň. Prostor naplněný tím, jak se sám ustavuje téměř samovolným štěpením jednoty, po které vždy toužíme a která je – myslíme si – na počátku. Tato jednota v silném slova smyslu ovšem neexistuje. Nazývejme to třeba iluzí, anebo něčím na způsob rovnoběžek stýkajících se v nekonečnu: můžeme to dokázat matematicky; můžeme si to snad dokonce i představit, ale vždycky začínáme (a končíme) u obrazu minimálně dvou samostatných přímek, oddělených linií.
Melancholie jednotu světa kontempluje jako myslitelnou, ale neuskutečnitelnou (či neuskutečňovanou). Řeřavý úběl má něco z jing a jang, rozklenutá čerň je nadějí, když se ztratíme do tmy, kanoucí šíře je jako když pomalu dýcháme a cítíme, že se prostor mění s každým nádechem a výdechem a je tvárný, poddajný a nepopsatelný a přitom pevný, vymezující a výslovný. V novotvaru „dauhas“ slyšíme ozvěnu názvu hnutí, umělecké školy, která chtěla dát modernímu životu nový tvar, jednotu v mnohosti a tvůrčí svobodě opřené o promyšlené konstrukční principy. Vladimír Houdek tohle všechno myslí malbou, obrazem, aniž by si ovšem představoval, že je první a poslední či další vyvolený. Opřen o zákony malířského řemesla i zaujat historií malířství jako svébytné kulturní disciplíny nachází vlastní, jedinečnou cestu, která abstrakci vrací naléhavost a pádnost, mění tvary ve znaky a znamení. Pohled, zaujatý obvykle centrální kompozicí, se ovšem najednou rozplyne v těle obrazu, které rozpouští jednoznačnost vymezení pozadí a popředí, barevných přechodů, prostorových plánů… Hra s iluzí průhledu do prostoru v obraze a za obrazem a zároveň jednoznačné lpění na tom, že malovaný obraz je věc a malba povrch smiřuje u Houdka tradici barokní s tradicí klasických avantgard. Průhled do kopule barokního chrámu kontaminovaný Malevičovým černým čtvercem.
Vladimír Houdek v nových souvislostech zhodnocuje obrat českého umění z 80. let minulého století, kdy se znaky daly do pohybu a malba jako samonosné médium začalo být podezříváno z ideologizace elementárních prožitků. Jeho obrazy sice uchovávají ono vědomí nepřiléhavosti významu a provedení, nicméně s kritickým vědomím se je pokoušejí znovu spojit. Malba jako proces a tvar jako myšlenka se vzájemně začínají prolínat, ale mohou také přejít do jiného obrazového režimu, produkují pohyb, text a film.
Projekt Kanoucí šíře ukazuje obrazy Vladimíra Houdka v rozšířeném poli. Dvacet pět nových pláten důsledně rozpracovávajících základní umělcovy motivy, literární text – libreto Kanoucí šíře a stejnojmenný film tvoří protentokrát celek, do nějž může divák vstoupit – jako ten, kdo svou přítomností naplňuje smysl díla.
Marek Pokorný
