Vilém Balej: Buran
Dne 29. ledna tohoto roku Vilém Balej napsal na svůj facebookový profil: „Tak jsem propadl studiu malby, že je pro mne již nesnesitelné sledovat film. Vždycky mám pocit, že to jsou jen pohyblivé obrázky. Nehybný obraz dává na zřetel koncept svojí stavby.“ Tentýž den přispěl ještě podruhé: „Redukce hmoty na problém barvy a tvaru je to, co by měl malíř opravdu zkoumat.“ À propos Facebook. Vilém Balej je uživatelem, jakého by si Mark Zuckerberg měl hýčkat. Zapleveluje virtuální společenství okamžitými nápady, komentáři, hejty, rádoby humornými veršovánkami a neostrými fotografiemi rozpracovaných obrazů a pivních večírků. Prodíráme-li se ale tímto pichlavým houštím dostatečně dlouho, narazíme v něm náhle na dokonale vysoustružený totem. Myslím, že dva posty z konce ledna patří k nim. Podobně se to má s Balejovými obrazy. Jejich svrchní vrstvou je plevel námětů. Obrazy alkoholem rozdováděných přátel. Portréty kdekoho, kdo si to objedná a zaplatí. Ženské akty. Zátiší z různorodých předmětů. Kompozice z geometrických těles. Nesourodost námětů znesnadňuje přehledné utřídění Balejovy malířské práce. Pro Baleje je ale důležité provedení obrazu jako takového. Rozklad předlohy na plošné segmenty a následná (re)konstrukce výjevu podle zákonitostí výstavby obrazu. Jeho malířská pravověrnost bývá vyzdvihována jako již málokdy vídaná kvalita. Zároveň nás ale staví před otázku, zda Balej není pouze fachidiot, kterému je v podstatě jedno, co maluje, hlavně že tomu dá náležitou modelaci těles v prostoru a působivou malířskou zkratku. Aniž bychom na tuto otázku dávali konečnou odpověď, vybrali jsme pro výstavu v Galerii Měsíc ve dne soubor obrazů, v nichž podle našeho názoru vyniká Balejova hlubší autorská filozofie. V jeho figurálních obrazech – portrétech, momentkách z ulic města, nebo ze všelijakých oslav – můžeme vysledovat linii monumentalizace obyčejného života. To je život, který Balej sám vede kdesi na jihočeské vesnici, a který také zobrazuje se sobě vlastní břitkostí. Ta je však více důsledkem malířské důslednosti a nekompromisnosti, než satirického či sarkastického pohledu na českého (a jihočeského) člověka a na jeho plebejskost. Ať už jsou to malé rituály (rodinná oslava nebo večírek a přáteli), nebo uspěchané, anonymní a malbou zmražené pohyby davu (triptych „Budějičáci“), je tento Balejův zájem o ně vzdáleně podobný například pozornosti, kterou obyčejným lidem věnuje již několik desetiletí český film. Až na to, že Balejův postoj je vzdálen ironizování, které často doprovází pohled zvenčí, a které ty, co ironizují, staví nad ty, co jsou ironizováni. Vilém Balej všemi usiluje prostředky o to, aby tuto povýšenou pozici nezaujal. Jiří Ptáček
Rozhovor s Vilémem Balejem: http://jiriptacek.blogspot.cz/2016/04/vilem-balej-sarkasticky-mi-prosim-na.html
