Viktorie Langer – Praxis

Podobně jako se brambory paběrkují v jednotlivých řádcích. I já svými nemnoha větami paběrkuji vedle obrazů a praxe Viktorie Langer.

Mám zkušenost, že při započetí psaní se začínají množit nejrůznější analogie. Podobné či výstižné je zdánlivě možné vidět na každém kroku.

Náš jazyk je prý plný mrtvých metafor. Sousloví noha od stolu, nebo řádek textu vznikly přenesením významu z něčeho jiného. Také u výtvarného umění byly obliny či ostré tvary, barevné přechody nebo části struktur původně něčím jiným a většinou konkrétním. Malba je tak především zkamenělou podívanou na neuroplastické procesy a kalkulovanou realitu mozku.

Říká se, že reprezentativní umění všeho druhu (a pravděpodobně také nereprezentativní umění) závisí na pochopení, že něco může zastupovat něco jiného a že může pomoci myšlení nebo komunikaci. Analogie nebo metafory jsou tak základem lidské schopnosti vytvářet symboly.

Tudíž je otázkou, co je čím zastupované? Může se jednat o krajinu středních Čech. Roztroušené remízky. Snad rozoraná pole. Zeleninovou zahradu. Žížaly v kompostu. Nebo mlhu stoupající od řeky. O zbytky hovorů ukryté ve stínu před vedrem. O slova, která vyjadřují přesah a zobecnění. Nebo o ta, která zmiňují sám jazyk, kreslení map, házení kamínků na cíl a kulturu jako epidemii. 

V obrazech se lze pohybovat doleva a doprava, nahoru a dolů, nikoliv však dopředu a vzadu. Dimenze času je ponořena do jemně vibrujícího nálevu rukopisu menších a středních štětců, tedy do přítomnosti. Na hladině se vynořuje tu žilnatina listů, houbové spory či vzrušený Phallus impudicus. Zbytek kosmu, včetně jedné planety, nadějných úsvitů a povědomých tváří se stává potravou abstrakce. Ostatně bez schopnosti abstrahovat by lidské myšlení bylo něčím zcela odlišným.

Nánosy barev jsou nahromaděny oproti konvenci především v tmavších částech obrazů, možná se ze stínů cosi pokouší prodrat ven. Ale třeba jen fyzická matérie barvy získává navrch nad její zastupitelskou rolí.

Je známo, že Primo Levi v jednom ze svých četných rozhovorů pravil, že kniha musí fungovat jako telefon vedoucí ven z autorského zrcadlového bludiště. Analogicky je výstava Viktorie Langer skladbou budovanou z odstupu, zřetelnosti, šumu, přesahu i jisté míry umanutosti.

Marek Meduna, 2025