Veronika Holcová – Poustevník a láska

Rozhraní mezi dnem a nocí provází člověka celým životem. Pokud bychom bytí interpretovali jako souhru srdce, rozumu a vůle, tak jej můžeme vyjádřit jako námořníka či poutníka, který je reprezentantem rozumu proplouvající či procházející se krajinou utvářenou proudy moře či horizonty krajiny. Tyto proudy můžeme vnímat jako pohnutky srdce a plachty a kormidlo jako vůli vyrazit na cestu. V díle Veroniky Holcové nalezneme prolínání krajinných a figurálních motivů. Předkládá nám snové krajiny, které se nám otevírají v čase mezi dnem a nocí či zpřítomněním, kdy jsme schopni prožívat daný okamžik a místo s jistým uvolněním a otevřením se k vnitřním světům. V dílech Veroniky Holcové můžeme pomyslně plachtit vnitřními krajinami duše.

Výstava Poustevník a láska otevírá Platónovu interpretaci umění jako mimezi. Nápodobu nápodoby reality, přírody a potažmo našich snových krajin, které námi prostupují. Tak jako na cestě můžeme být doprovázeni poutníkem, tak na této výstavě jej nám symbolizuje figura poutníka na obraze Odraz slunce. Zve nás do takzvané jeskyně stínů, která je lemována obrazy Poustevník a láska. Za oponou, kterou zde můžeme chápat jako subjektivní pohled na svět, se nám otevírají nové možnosti vnímání, kdy naši lebku interpretujeme jako subjektivní prožívání reality. A proto zde mimo jiné nalézáme cyklus kreseb Výmazů štětcem. Veronika Holcová je tvoři po celodenní tvorbě v ateliérů a jsou záznamem jakéhosi očistného rituálu a cvičení ruky po koncentrované práci. Jsou uvolněním vnitřních světů a mohou evokovat naše vnitřní krajiny a symboly, které se otevírají i při snění.

Výstava prezentuje starší obrazy a kresby s aktuální tvorbou Veroniky Holcové v novém úhlu pohledu na její tvorbu. Abstraktní obrazy, které vtahují a zároveň odstrkávají, vyzívají na cestu nové prostorové zkušenosti. Jsou jimi především obrazy Amulet a Maceška. Jejich energie směřuje dovnitř i ven. Společným prvkem je však i kruhový útvar, který lze interpretovat jako perlu a prolíná se celou výstavou. Pokud perlu vtáhneme k symbolu Krista, čistoty a pravdy, tak ji můžeme chápat jako absolutní jsoucno (pravdu). Právě v Platónově intepretaci jeskyně jako naší lebky, subjektivity, pak každý stín může být chápán jako reflexe absolutního jsoucna (opravdivosti) a je jen na nás, jak jej na naší životní cestě objevujeme za pomocí srdce, rozumu a naší vůle.

Veronika Holcová vystudovala pražskou AVU a prošla si ateliéry Jitky Svobodové, Bedřicha Dlouhého, Vladimíra Skrepla a Vladimíra Kokolii. Vybudovala si rozpoznatelný rukopis, založený na prolínání figurativních a krajinných motivů, které diváka uvádějí do snového prostředí plného křehkých až surreálních figur na pozadí silně imaginativních krajin. Je etablovanou českou umělkyní suverénně se pohybující jak na domácí, tak mezinárodní scéně.