Vendula Chalánková – Ale my stejně hledáme štěstí
Vendula Chalánková (*1981) patří společně s Janem Nálevkou nebo Jiřím Skálou k umělcům, kteří ve svém díle akcentují práci, Vendula Chalánková ji zviditelňuje však až v druhém plánu, na první dobrou se u jejích obrazů růžovo-černě pousmíváme. Už dlouhé desítky let jsou výtvarní umělci u veřejnosti v podezření, že nic neumí nebo že málo pracují. I přesto, že je to blud, většinový divák ocení odpracovaný realistický obraz víc, než sebelépe promyšlenou čáru nebo plochu. Venduly Chalánkové barevné plochy klamou tělem. Vycházejí z konkrétních předloh, ale abstrahují sociální realitu.
Divák si obvykle víc užije užité umění – má svou funkci a účel, proto je Vendula Chalánková ve výhodě díky své výrazné užité komiksové, knižní a filmové tvorbě, ale i tak stále společnost považuje umělce za postradatelnější než třeba opraváře elektrospotřebičů, cukráře, truhláře nebo výrobce solárních panelů. Vendula Chalánková je vtipná, tak jí odpustíme i neochotu podílet se na oslavované sériovosti, užitečnosti, praktičnosti a opakovatelnosti, tedy činnostech, které pro nás od průmyslové revoluce zprostředkovávají stroje, aby nám vyráběly levněji zboží nebo rychleji přenášely informace a ovlivňují naše jednání a způsobují, že svůj život ztotožníme s výkonností a rutinou namísto s bytím.
Proč Vendula Chalánková nenechá sms zprávy v telefonu prostě jen tak digitálně existovat a pak zaniknout bůhvíkde a „utrácí“ svůj čas tím, že je vyšívá na plátno a pak je vystavuje? Proč maluje dlouhé hodiny solární panely, symboly naděje pro přírodu, šetrnosti domácností i nadějného kšeftu pro české šmelináře a pokud už je maluje, proč je nemaluje podle fotek, ale dojede k poli se solárními panely, nechá si do vlasů svítit horké slunce, a na stojanu s plátnem vyvede deset panelů. Aby napodobila sériovost výroby a zároveň si dělala legraci z tradice malování v plenéru? Je Vendula Chalánková stroj? Je Vendula Chalánková kopírka?
Stejně se můžeme ptát, proč maluje obraz dveře „devadesátky“ ve stejném typizovaném rozměru, ve kterém se vyrábějí, anebo proč maluje zvětšené hřbety šanonů, ve kterých stovky milionů lidí organizují lejstra v ubíjející práci, aby byl svět před svým zhroucením, aspoň co se týká faktur, v pořádku. Vtipná a asi nejvíc sociálně kritická je Vendula v cyklu Nikdy nerezignujeme na vymáhání Vašeho dluhu. Téměř dvoumetrové obrazy s červeným, zeleným, modrým a fialovým pruhem nás odkazují opět ke zboží z odvětví papírnictví, nicméně barevné pruhy zvětšených obálek míří k nadpřirozenému aparátu státní moci. Pošta od soudů, ze sociálky, z katastru nebo příkaz k exekuci se považuje za převzatou, i když se jí fyzicky ani nedotknete.
Ještě zbývá zjistit, k čemu Vendula Chalánková dělá z kmenů břízy design jejich povrchů anebo proč pro hřbitovní Galerii Na shledanou vyskládala na katafalk 99 kusů mrtvého hmyzu nalezeného v bývalé smuteční síni a do vstupu umístila dvě namalované nazelenalé zářivky a pojmenovala výstavu To víš, oni tam nalítajó.
Pro lidskou kulturu je typické opakování příběhů a vzorů, vyprávíme si mýty a pohádky a s nástupem každého nového média je v něm začneme znovu a trochu jinak opakovat. Od 19. století se sériovou výrobou věcí, informací a jejich distribucí vše akceleruje a vznikají nové – mýtus zboží a mýtus informací. Je proto příznačné, že nám přes technologický rozmach práce neubývá. Vendula Chalánková se chová stejně – také opakuje dokola známé vzory – ale do nového příběhu strojového opakování přináší protiváhu – ruční práci, svěží myšlení a dobré srdce. Vše co vzniká rychle a sériově a šíří se ještě rychleji, svou prací zpomalí k radostnému autorskému originálu.
V jednom z rozhovorů cituje autorka Ericha Fromma z knihy Mít nebo být: “Bytím rozumím takový způsob existence, v němž nic nemáme, po ničem nebažíme, ale jsme naplněni radostí, užíváme svých schopností tvořivě a jsme zajedno se světem.” A nebyla by to jemně ironická Vendula Chalánková, kdyby nám takový vytoužený mentální ráj trochu neosolila nebo neosladila. Nad jejím posledním cyklem Lahůdky si můžeme dosytosti zabažit – někdo po dortu a někdo třeba po aspiku.
kurátor: Jan Freiberg
