VEN

Aleše Fulína a Marcelu Podzemnou spojuje jako výtvarníky nejen to, že jsou spolužáci z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde studovali v ateliéru malby u prof. Pavla Nešlehy v letech 1996-2012. Vzájemně je pojí také přátelství i určité styčné body v rámci jejich volné tvorby. Už v roce 2004 si vyzkoušeli spolupráci při společné výstavě Remady v Galerii přerovského zámku. Zde prezentovali svoji trojrozměrnou tvorbu (objekty vytvořené z nalezených a recyklovaných materiál), které se v té době nezávisle na sobě věnovali. Nyní se spolu opět tvůrčím způsobem setkávají. V současnosti se totiž každý z nich zabývá převážně malířskou tvorbou, jenž má nejen po formální stránce mnoho společného. Každý svým vlastním způsobem využívá práce s šablonami, ať již převzatých z vlastních fotografií či z internetu a z malířských prostředků mají oba oblíbený sprej kombinovaný s akrylovou barvou

U Aleše Fulína je již delší dobu patrné zaujetí nepravidelnými geometrickými tvary a principem narušení jejich celistvosti. Na jeho tvorbě se také projevuje jeho práce grafika. Svedčí o tom také mimo jiné vítězství v mezinárodní souteži Europol art 2010 v oboru grafika na papíře. V malířské práci hledá uplatnění třetího rozměru. Ve svých poetických, až surreálnych obrazech opuštěných krajin a prostorů zůstávají osoby nebo věci jako ve vakuu. Tuto melancholii městské vize nebo struktur přírodních tvarů podtrhuje omezená barevná škála. Ale vzhledem k tomu, že ústředními protagonisty těchto výjevů jsou často přímo autorovy vlastní děti, posouvá to jejich význam i k jeho osobnímu příběhu, projekci budoucího a tím i k naději. Částí expozice je také jeho současná, stále probíhající práce pro hudební skupinu Zrní, kdy vytvořil sérii motivů pro přebal na jejich novou desku s názvem “Následuj kojota”. Tato tvorba je určitou návazností na starší práce znázorňující městské prostředí.

Obrazy Marcely Podzemné jsou co se týče využití barev protipólem ale i pro ni je jedním z ústředních témat krajina, která ji zajímá v aktuálních, ne vždy lichotivých proměnách a jako vizitka našeho životního stylu. Jejím obrazům nechybí ironie a nadhled a také hravost, což ji technika akrylu, šablon a sprejů dostatečně umožnuje a navíc dává možnost odstupu od díla i od tématu. Na první pohled mohou působit jako z knížky pro děti. Po kratším pozorování však divák zpozorní a nachází v nich velmi emotivní až expresivní výpověď obecně o dnešní době a vztahu k přirozenému, které je omezené na městskou “mřížku” nebo osekané na pahýl, z něhož tryská míza vypadajíci jako kapky krve. Až v těchto jejích obrazech z posledni doby je vše podřízeno určité formální disciplíně. Díla mají mnohem více grafičtější ráz, kdy umělkyne hledá a vymezuje hranici malířského plátna.

Člověk není jedinou vědomou existencí, ale je součástí přírody a kosmu, můžeme to také nazvat obecné vědomí, síla života, zkrátka jakkoli. Jde ale o to, že je to všude a zároveň tvoří vše kolem nás. V dílech Aleše Fulína jde o střet tohoto živého vědomí nebo jeho fragmenty s mrtvými pozůstatky civilizace. Díla Marcely Podzemné zase reprezentují zásahy člověka do ostatního živého a to naprosto zřetelně a přímočaře.

Již samotný název výstavy VEN a zejména obsahová rovina aktuálnich maleb obou autorů dokazuje, ze jejich spolupráce a další výstava je na jednu stranu logickým vyústěním, ale je i koncepcí samou o sobě díky společné ústřední myšlence duálního vztahu člověka a krajiny a jeho existence v ní stejně jako průniky do ní.