Věčný oheň. Smutný kuchař. Clona.

Výsledkem je soubor soch, které se zabývají širokou škálou otázek a jejichž spojení s hasičskou problematikou zdaleka přesahuje pouze technologii, jíž byly vytvořeny. Jakkoli opalování a tavení v tomto kontextu představují velmi asociativní postupy, jsou to především formy jednotlivých objektů, které jsou nositeli významů a odkazují na prvotní autorovu zkušenost. Díky nim se do popředí dostávají témata a prožitky, jež jsou nedílnou, a mnoha ohledech rovněž nezbytnou, součástí hasičské mytologie a kultury. Divák je tak konfrontován s osobitým humorem, se zpracováním mezních emocionálních stavů či patosem. Díky tomu objekty překračují úzké profesní vymezení a zabývají se mnohem obecnějšími otázkami.
Doslovnosti se však autor brání i jinými způsoby. Jedním z nich jsou i stopy destrukce, která se stala metodou tvorby, na jednotlivých sochách. Poukaz na proces vzniku děl zabraňuje jejich chápání coby nositelů neměnné pravdy či hodnot. Zároveň připomíná, že zvolená technologie je ve svých výsledcích těžko předvídatelná a uchopitelná. Tutéž vlastost pak získávají i konečné formy. Jejich určující vlastností tak není jednosměrné sdělování přesného významu, ale znepokojivá neurčitost, která nutí k řetězení asociací a hledání vlastní interpretace. Tomuto procesu pomáhají i zvolené názvy, které využívají ironii a jsou často vedeny osobním pohledem autora na jeho objekt.
Součástí užitého formálního jazyka však nejsou pouze samotná témata, do utváření jednotlivých objektů rovněž zasahuje další úroveň. Tu představuje nikoli samotná hasičská kultura, nýbrž její vnější vnímání. Zvláštní pozornost je nutně věnována dílům socialistického realismu, která oslavovala hrdinství a obětavost. Jejich vypjaté formální řešení rezonuje i v předkládaných sochách. Tato linka je nicméně neustále narušována. Výsledkem je tak spíše připomínka oficiálního a omezujícího pohledu, jenž je ovšem neustále vystavován odlišným formálním řešením. Postupně se tak stává pouze jedním z možných uchopení celé subkultury v širším panoramatu možností.
Výstava představuje soubor děl, jejichž výchozím bodem bylo specifické prostředí s vlastní poetikou i mytologií. To však hraje především roli katalyzátoru. Výsledné sochařské realizace sice zůstávají spojené se svými východisky řadou odkazů, rovněž ale fungují jako nezávislé objekty. V závislosti na diváckém přístupu se tak výstava může stát sondou do zacházení s individuálními prožitky, příležitostí ke zkoumání formálních otázek i mentálním safari po problémech, jež obvykle nejsou se současným uměním spojovány.

(text / Jitka Šosová)