Variace

Až doposud byly středem zájmu tvorby Radka Brousila především prostředky spjaté s fotografickým médiem a užívané při jeho exekuci. V procesu svého zobrazení modifikované a často dekontextualizované prostředky/nástroje fotografa se za použití jemné manipulace staly nejen znázorňovaným předmětem jeho objektivu, ale současně také symptomem autorova zájmu nahlížet na médium fotografie z jeho útrob. Snaha externalizovat aspekty fotografického média se však v procesu hledání jeho podstaty – především pak s ohledem na jeho problematické ukotvení v čase a prostoru a následně i ve vztahu k člověku – pro autora ukázala jako ne zcela dostatečná. Výstava Variace je příznačnou ukázkou posunu.

Důraz na lidskou figuru je patrný především z Brousilových raných prací. Dalo by se říci, že Variace je forma návratu do minulosti, jejímž pro autora zcela zásadním mezičlánkem je přechod „konceptuální lekcí“. Figura je v tomto případě abstrahována – zastoupena barovou stoličkou, dekontextualizovaným objektem lidské existence, jehož znázornění potlačující prvotní funkci objektu však fysiognomii lidské tělesnosti nápadně připomíná. Zachycení objektu jako izolované entity v různých fázích posunu (a tím i času) evokuje nejen proces sebepoznávání, ale současně navozuje pocit odcizení a osamění, který uděluje sérii existenciální rámec. Ve své podstatě se jedná o ztělesnění uzavřeného celku – příběhu v rámci série, který odkazuje k temporální a pomíjivé podstatě lidské existence a tím i k “vyčerpatelnosti jejích/daných možností”.

Temporální aspekt je úzce spjat i s podstatou fotografického média – zaznamenaná přítomnost se záhy stává historií a živé pouhým odrazem již „umrtvené“ minulosti. Podobně jako v druhém z vystavených příběhů – dvojici fotografií, ve kterých autor s lehkostí zachycuje proměnu lesního splavu v rámci ročních období – se díky koloběhu času stává „živé, neživým“ a „pohyblivé, nepohyblivým“.

Markéta Stará