Václav Stratil: Vývar z pláče

kurátor Jiří Ptáček

Jakou chuť má vývar z pláče? Protože jednou surovinou budou slzy, lze hádat, že může být slaný. Jaké jiné přísady ale obsahuje? Plakat můžeme ze smutku i z radosti.

Výstavy Václava Stratila obvykle bývají autorem (nebo kurátorem) koncipovány s důrazem na určitou ideovou a výrazovou sevřenost. Vzpomeňme alespoň poslední. Zvuková instalace v pražské Drdova Gallery (2013), spolupráce s mladým hudebníkem Tomášem Moravanským aka Panáčikem, připomněla Stratila v jeho nejnaléhavější a nejvyzývavější poloze kazatele-šílence, jež nejvíce polarizuje veřejný názor na něj, oscilující mezi nekritickým obdivem a neoblomným odsudkem. Společná výstava s Václavem Girsou v pražské Entrance Gallery (2013) stála na korespondencích mezi dvěma generačně vzdálenými malíři. Samostatná výstava v českobudějovickém Domě umění nových (2012) rýsovaných (skoro)monochromů a čtyři roky shromažďovaných fotografických autoportrétů byla kontemplativní reflexí plynutí času a paměti. A nakonec, další pražská výstava, tentokrát v Galerii Ferdinanda Baumanna (2010), ukazovala Stratila jako autora sentimentálních kresebných miniatur. U tak mnohotvárného uměleckého díla, jako je již více než dvě desetiletí to Stratilovo, je ovšem takový přístup pokaždé založen na vědomém okleštění.

Vývar z pláče vznikal jinak. Stratil ho plně přenechal kurátorovi a ten se co nejlapidárnějšími prostředky pokusil vyjádřit široce rozevřenou povahu jeho práce a osobnosti. Vývar z pláče je výstavou melancholickou a radostnou, excentrickou a introvertní, namířenou k aktualitě i věčnosti, oduševnělou i nonsensuální. Je pokusem (z přesvědčení, že každá výstava by měla být pokusem) vytvořit gravitační pole mezi všemi těmito póly, neboť jsou ve Stratilově intelektuálním a emocionálním životě přítomné pohromadě a jako izolované se pouze projevují. Také poselství (message) má být u Vývaru z pláče nahrazeno konkrétním tvarem. Jeho membrány mají zůstat pružné a velkou měrou závislé na rozechvívání aktivitou vnímatele.

Také u tentokrát byly odříznuty některé větve. Pouze v náznaku se tak na výstavě objeví například psychotická poetika, kterou Stratil vždy završuje etapu mimořádného pracovního vypětí. Na výstavě v Polansky Gallery se neuplatnila kvůli (kurátorově) obavě, že má moc strhnout na sebe všechnu pozornost – jako přímočarý exces, kvůli kterému zapomeneme na všechno strukturovanější kolem. Oproti jiným výstavám Václava Stratila však Vývar z pláče tíhne k vyjádření koexistence „projevů“ v jednom, rozložitém těle.

Dluhem vůči Václavu Stratilovi ale nadále zůstává zkusit se ukázat „všechno“. Toto „všechno“ ale nepojme ani Polansky Gallery a pravděpodobně ani velká galerijní instituce. A to nejen kvůli objemu Stratilova díla. Autorovo tělo je totiž tělem chobotnice. Má mnoho ramen a když je v pohybu, těžko se chytá rukama. Přitom autorova tvorba je velkou měrou právě situačním, žitým pohybem. Jejímu celku tak nestačí žádná klec galerie. A pokud v ní něco lze zachytit, tak pouze stopy inkoustu, které vypouští kolem sebe.