Václav Stratil – Není citu, není touhy, kolem krouží jenom mouchy

Výstava Není citu, není touhy, kolem krouží jenom mouchy představí dílo klasika českého vizuálního umění ve všech možných polohách od 70. let do současnosti.

Václav Stratil (nar. 7. 10. 1950 v Olomouci), který dnes žije a pracuje v Brně a v Olomouci, představuje jednu z klíčových osobností českého umění posledních čtyř dekád. Uměním žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin. Je performativním typem umělce, který neustále pokouší meze možností existence v umění a s uměním, permanentně prozkoumává svoji identitu, znejišťuje diváky svými expanzivně senzitivními proměnami.

Přes divoké začátky 70. let se v osmdesátých letech, kdy byl zaměstnán jako vrátný v pražské Národní galerii v Anežském klášteře, dobral ke kontemplativním šrafovaným kresbám. Po převratu objevil kouzlo komunálního fotoateliéru, kde vznikaly dlouhé série performativních fotografií, kterými se prosadil na mezinárodní scéně. Emblematickým se stal zejména autoportrétní cyklus Řeholní pacient, s řadou postpostmoderně cítěných ikonografických konotací. Rovněž velkoformátové portrétní barevné fotografie z cyklu Česká krajina, vystavené svého času v pražském Rudolfinu, osvědčují jemně ironickou společenskou distanci k reklamně orientované kapitalistické realitě.

Postupem času přešel autor k cyklům malovaných prací, kde pod různými jmény a pseudonymy zkoumal postkonceptuální komplexy malby a vtipně rozšiřoval do té doby v umění nepředstavitelné motivy, zvládané s bravurním vizuálním espritem a zcela uvolněnou ikonografií. Stratilovo zakotvení v brněnském intelektuálním prostředí, kde svého času vedl jeden z ateliérů tamní Fakulty výtvarného umění, vykazuje vedle prvků splývání s ním také gesta, díla a situace, kterými zhoubně tamní prostředí podrývá. Tato dvojlomnost jeho díla je pro Stratila obecně příznačná a sytí smysl jeho práce překvapeními a energií, která je v českém prostředí zcela jedinečná.

Výstava v Galerii města Plzně má intenci představit autora náznakovou retrospektivou, zahrnuje tedy díla od 70. let až po dosud poslední fáze Stratilovy tvorby. Pro ne zcela orientovaného diváka může být výstava poněkud překvapivá – může nabýt snadno dojmu, že jde o několik autorů najednou. A nebude, svým způsobem, daleko od pravdy. Stratil prošel zcela rozdílnými formálními strategiemi své práce, od divokých expresivně-figurálních obrazů let 70., přes kontemplativně-obsesivní šrafované kresby následného desetiletí, slavnou sebeprezentační fotograficko-performativní periodu první porevoluční dekády, nesenou zejména emblematickým cyklem Řeholní pacient, velkoformátovými barevnými portrétními fotografiemi série Česká krajina či apropriačním konvolutem přefotografovaných abstraktních obrazů Václava Boštíka, vystavenou pod názvem Společná výstava, až po malířské práce nového milénia. Ty se rozpínají od kresebně pojímaných motivů lišek a jiných náročnějších narací až po psané textové obrazy, minimalistické kompozice, expresivní revivaly a nekončící sebezpytně konceptuální množinu autoportrétů.

Pojmy konceptuální a performativní, stejně jako slovní spojení autorská sebeprezentace a intenzivní umělecká identifikace, jsou jedním ze stratilovských pojítek i objektivizujících vodítek toho, jak číst výstavu a jak se vyrovnat s autorem. Zkoušení možností estetické devalvace, stejně jako estetické evaluace, zkrátka hledání estetických hranic, aby se ona hranice měla, musela a chtěla ostentativně a okamžitě překračovat, je jedním z výdobytků vědomé i nevědomé pozdně modernistické i prepostmoderní, postmoderní i postpostmoderní umělecko-filozofické identifikace a jejího reflektovaní. Jde o pohyb, ale zda jde o pohyb po spirále, či přerůstání kvantity v kvalitu, bůh či čert suď.

kurátor: Martin Dostál