Václav Litvan: Na povrchu

kurátor: Michal Novotný

Substance je forma.

Jedna z klasických představ spojených se sochařstvím je osvobozování, odkrývání forem uzavřených v hmotě. Jako by torzo již jaksi bylo v bloku mramoru. Jde jen o to jej dlátem vysvobodit.

Václav Litvan pracuje s prolínáním mezi konkrétním a univerzálním, jejich kolizemi, mísením a deformacemi. Nevidíme jen to konkrétní před sebou, ale vždy zároveň i to neviděné – univerzální. Tu podobnost, obecnost, která odkazuje ke struktuře světa. Proporce, fragmentárnost a doplnění, dokončení, nahrazení. Tak jako motiv kříže v díle vytvořeném pro Cenu Věry Jirousové, který se donekonečna mocninově násobí jako jakýsi fraktál, ze kterého vidíme jen fragment. A tak, jako část kubického kříže chybí, protože tloušťka kmene stromu nedovolila větší objem, musela být doplněna laminátovou, dutou imitací dřeva.

“Nejsem schopen si něco vymyslet, nakoupit si na to materiál a udělat to. Něco musí přijít ke mně, nějak mne to oslovit nebo něco musím hledat a najít to a pak z toho něco udělat.” Materiál není jakási černá, beztvará hmota, kterou je nutno uzavřít do čistoty ideální geometrické formy, ale naopak je již dopředu touto formou prodchnutý – pregnantní. Látka již jaksi dopředu obsahuje svoji formu, tak jako se mýdlová bublina sama vytvaruje do ideální koule. Metoda, kterou Václav Litvan pracuje, by se tak snad dala nazvat logická forma. Aktuální obsahuje potencionální. Výsledek je dopředu obsažen ve věcech, jde jen o to odpoutat je, nechat jej vyplynout, vynořit se, zformovat.

Charismatičnost materiálu, jeho opotřebovanost a patina, hrubost, drolení, tomu jen napomáhá. Čistotě metastruktur se totiž nikdy nelze ani přiblížit. Litvan se proto soustředí na moment, kdy se archetyp již téměř ztrácí nebo teprve vynořuje. Kdy dochází k jakémusi slévání. Nedokonalost podporuje vyrýsování tvaru. Jakoby se snažil zachytit esenci věcí, tedy ne jen to, co vidíme, jak se nám něco ukazuje, ale jaksi něco více – to co určitá věc je – něco co nikdy zcela vidět ani přesně vysvětlit nelze. Proto onen důraz na napětí mezi vnějškem a vnitřkem, povrchem a jádrem, dutost, imitativnost, oplášťovávání, potahování. Nebo naopak na solidnost a tíhu materiálu. Natahování, napínání roztahování. Vyřezávání, vykousávání. Kresba na soše. Promítání, řezy. Díla nejsou nikdy ani úplně hotová ani nehotová. Nejsou nikdy ani zcela samostatná, ani zcela včleněná do okolní instalace. Spíše současně ukazují jednotlivé kategorie jedné věci. Jde o to zmrazit je ve správném momentu, který by co nejlépe zachytil jejich nedostupnou celistvost. Momentě jejich zrodu i rozpadu. Záblesku pochopení.

Díla Václava Litvana jsou svými vlastními pojmy, sebedefinicemi. Jsou věcmi vysekanými z celku světa, potetované vlastními portréty, prorůstají v mnoha jednotlivých inkarnacích samy do sebe, jsou zmrazeným zábleskem vývojové osy, sloučením všech řezů časové linie.

Michal Novotný