Topografie hnízda

Jak silnou má fakulta identitu a co ji definuje? Do kolika směrů se větví? Tříští se a rozpadá nebo naopak její linie spíše konvergují? A jak významně do toho promlouvají jednotlivé ateliéry a jejich vedoucí? Jaká spojení lze mezi jejich aktéry definovat a nakolik má dnes vlastně smysl skloňovat vazby mezi pedagogem a studentem? První výstava v nové GAFU se pokouší vztáhnout právě k takovým otázkám. Nedostalo se v ní zdaleka na všechny, co fakultou v různých rolích prošli. Přesto zůstala salónem, jenž zběžně mapuje terén, hledá vazby a s pomocí více či méně opodstatněných asociací propojuje jednotlivé autory a autorky do sítě, jejíž nevážně míněnou předlohou se stal slavný diagram prvního ředitele newyorské MOMA Alfreda H. Barra jr., mapující původ kubismu a abstraktního umění.

Systém, který tímto výstava Topografie hnízda buduje, je velmi nestabilní a v lecčems arbitrární. Vzájemná spojení záměrně naznačuje na obecné nebo čistě subjektivní rovině. Vědomě se nesoustředí jen na jednostranné – dnes již přežité – pouto učitel-žák a příslušnost k „mistrovskému“ ateliéru, ale poukazuje na složitost, komplexní provázanost a zejména reciprocitu vlivů a tendencí, které se mohou odehrávat nejen v rovině generační či dobové. Zběžný pohled na schéma, v němž jakoby vše souviselo se vším, může vyvolat dojem, že výstava vychází vstříc především těm, jež tendují k řádu a věcem, které do sebe zapadají jako kostičky lega. Ve skutečnosti je tomu ale spíše naopak. Uspokojit totiž může pravděpodobně jen ty, kteří se – podobně jako Yuval Noah Harari – domnívají, že „vnitřní konzistence je jen známkou nedostatečného přemýšlení“. 

Výstava, která zároveň představuje první veřejnou prezentaci Umělecké sbírky Ostravské univerzity, ale může stejně dobře plnit roli prosté iniciace nového prostoru, což umocňuje i fakt, že nerespektuje hranice galerie a významně spoluutváří i přilehlé prostory nové budovy Fakulty umění, jejíž integrální součástí se GAFU stává.