To, co zbylo

Hlavní záměr výstavy, pojaté jako svého druhu reportáž, spočívá ve zviditelnění existence uměleckého, pedagogického či obecně hodnotového odkazu nabytého studiem na hořické Střední uměleckoprůmyslové škole sochařské a kamenické. Prostřednictvím děl pěti sochařů a sochařek, absolventů a absolventek této školy, se obrací do nedávné historie, ale především k živé přítomnosti, aby zdůraznila i význam samotného zrodu instituce před 140 lety. Celek prezentovaný v symbolickém prostoru Galerie plastik, od svého vzniku se školou úzce spjatém, je tvořen současnými pracemi, také ale kresbami, sochami a fotografickými záznamy uměleckých akcí z doby jejich středoškolského studia. Umožňuje tak nacházet vzájemnosti působení dobového stylu výuky a osobitosti pozdějšího uměleckého výrazu vystavujících, včetně vlivu jejich následného studia na pražské Akademii výtvarných umění. Nabízí možnost uvidět „to, co zbylo“.

Současné práce Kryštofa Kaplana charakterizuje prolínání technicistní a tělesné formy s metaforickým významem transformativního děje. Ve výstavě jej prezentují Procesy, objekty tvořené nosnou architekturou a objemy formovanými expanzí fyzikálně-chemických sil. Torzo reflektuje možnosti plasticity vymezené kovovou figurální konstrukcí. Hořickou SUPŠSK vnímal Kryštof Kaplan v době rozhodování o volbě střední školy jako jedinou možnost, kde lze studovat kvalitní sochařství. Důležitou roli pro něho na škole sehrál Martin Zet – díky jeho komentářům začal opravdu nad sochou přemýšlet. V kontrastu dosavadního školního stereotypu kopírování vzorových modelů to vnímal jako důležité „prozření“.

Markéta Korečková si z doby studia na hořické SUPŠSK vybavuje nejednu vyhrocenou situaci. Opakovaně se totiž odvážila k netradičním výrazovým formátům, – některými evidentně předjímala dnes pro ni již charakteristické téma ženských rolí a rodinného společenství. Do současné výstavy zařadila svou nejnovější práci Rodina v louži obsahující srozumitelnou symboliku a subverzi specifického humoru. Její významy odkazují do autorčina osobního prostoru, současně ale umožňují rezonanci problematického tématu dnešní moderní civilizace.

Štěpán Málek si již během středoškolského studia uvědomil skutečnost, že klasická kresba a modelování jsou podpůrnou součástí svobodné umělecké práce. Také již na hořické SPUŠSK začal projevovat zájem o konstruktivistické tvarosloví, jehož principy umělecky interpretuje dodnes. Inspirativní význam pro něho měly tehdy výtvarné publikace vydávané od 70. let Jazzovou sekcí. Z pedagogů školy si velmi vážil Dagmar Štěpánkové, především za její otevřený přístup, podnětný byl pro něho i Miroslav Čapek.

Také v pozdějších pracích Lenky Melkusové – jde hlavně o psychologické dětské portréty – zaznívá raný formující kontakt s kvalitní sochařskou tvorbou v autentickém prostředí hořické vily Josefa Wagnera, což jako samozřejmou součást výuky zprostředkoval Jan Wagner. Do současné výstavy je zařazen i autorčin charakteristický porcelánový portrét EM ze sbírek Národní galerie.

Petr Stibral se svými současnými site-specific pracemi vztahuje k závažným sociálním obsahům. Ve výstavě se objevují ale i práce tematizující aktivování divákova přímého vjemu, poukazující na vizuální nejednoznačnost vytvořené formy. V období studia na hořické SUPŠKS se Petr Stibral věnoval především figurální soše. Také pro něho bylo pedagogické působení Dagmar Štěpánkové zásadně motivující, neboť studenty vedla k vytváření volných uměleckých prací.

Součástí výstavy jsou i videozáznamy komentářů všech vystavujících. Uvádějí v nich vlastní očekávání při vstupu na SUPŠSK a hodnotí jejich naplnění. Vyjadřují se k dobovému charakteru výuky, připomínají význam konkrétních pedagogů-osobností. Popisují, zda se během studia přiblížili podstatě vlastního specifického uměleckého tématu/výrazu. Formulují odlišnost principů středoškolského formátu uměleckého studia vzhledem k vlastním zkušenostem následného absolvování pražské AVU. Někteří reflektují výuku na hořické škole i optikou vlastních pedagogických zkušeností. Pregnantně formulují existenci specifické esence v jejich umělecké práci, která vyplynula právě ze studia na této škole. Video-komentáře autorů a autorek tak odkrývají další obsahové roviny a živým způsobem rozšiřují působení vystavených děl.

Videozáznamy přibližují ale i atmosféru dnešního stavu školy, a to díky výpovědím některých současných pedagogů – Ladislava Jezbery, Martiny Hozové a Jana Pospíšila, – všichni jsou i jejími dřívějšími absolventy. Vystavující často připomínají poměrně úzké zaměření dobové výuky na řemeslnou dovednost, a právě uvedení pedagogové se již řadu let pokouší vnést do výukového konceptu především uměleckou rovinu. Oživují tak vlastně principy spjaté se založením školy, kdy jedinečný charakter instituce a vysoká kvalita výuky se zasloužily o mezinárodní věhlas školy, a výrazně tedy ovlivnily nejen umělecký názor a díla samotných studentů, ale i kulturní charakter samotného města.

kurátorka: Iva Mladičová

koncept instalace: Petr Stibral

spolupráce: Ladislav Jezbera, Anna Crhová