Tichý svědek

Tichý svědek

V malířské práci Marty Zechové se setkáváme s citlivě uplatňovanými principy reflexe a sebereflexe. Studentka vstupuje do různých prostředí, kam ji zavádí běžný život, zvědavost, potřeba či životní nutnost. Tato „místa“ jsou ji buď blízká a navazuje s nimi symbiotický vztah, nebo problematická a proto ji, jako autorku, z podstaty provokují. Nutí ji se s těmito „místy“ a jejich „vlastnostmi“ nějakým způsobem vyrovnávat po svém. Zpravidla to ale nebývá vztah kritický, nýbrž smířlivý, chápající, hledající, ustalující, uvykací. V Zechové obrazech najdeme postupně např. zobrazení domácího rituálu venkovské zabijačky, prostory přelidněné pražské tržnice, v níž se prodává rozmanitý sortiment, od zemědělských produktů až k oblečení, vše hezky vedle sebe, ale také opuštěné krajinné rámce, zdánlivě prázdné prostory, které se obejdou bez lidí.

Výstava Tichý svědek představuje výběr z poslední autorčiny tvorby. Zechová se v tu zaměřuje na intuitivní způsoby zobrazení krajiny. Odlehlá místa, opuštěné rokle, svahy, lesní interiéry, proluky ad. Podstatné je zpřítomňování určité specifické nálady či atmosféry, která je v navštívených místech přímo prožívána a odžívána. Obraz je výrazem bezprostředního a čistého vztahování se k navštívenému prostoru v konkrétním čase. Přírodní rámec je překládán ve své jevové konstelaci (světlo, čas, tvarová rozmanitost, vlhkost) do výrazových prostředků malby. Zatímco akvarel jako technika je schopen tlumočit i ty nejefemérnější děje v médiu krajiny (Na cestě, 2017), jiné techniky jdou naopak cestou zvěcňujícího procesu, který fixuje konkrétní místa, tím je osamostatňuje z jejich nerozlišitelného rámce a přivlastňuje si je ve své „vlastní řeči“, ve „svém vlastním jazyce“ (Stromořadí, 2017)). Malba je tu nástrojem básnění, které prostřednictvím intuice proniká do samotného procesu toho, jak se věci a jejich rámce „jeví“, ale zároveň je sebereflexí toho, skrze koho se toto básnění uskutečňuje (subjekt). Tichým svědkem se s každou výpravou za horizont stává autorka sama.

Fenomény vlhkosti, zimy, specifického zimního světla, které se odráží v celistvých bílých pláních sněhové pokrývky, fenomény ticha uzavřených lesů, ale také fenomény růstových konstrukcí a tvarů krajinných jednotlivin např. stromů, které pro nás vystupují jako solitéry z celku krajiny co by neohraničeného, před-stavovaného média (série Podobnosti, 2017). Tady někde nachází lidská bytost analogie v tázání se po vlastním bytí ve světě. V tom světě, který se lidskému zraku zároveň částečně otevírá, aby zároveň setrvával ve své nepoznanosti a skrytosti. Jak to také zmiňuje Eguen Fink ve své knize Bytí, pravda a svět, když přirovnává krajinu k „obchvacujícímu a zahrnujícímu poli“: „V krajině jsou věci u-místěny, v ní má každá jednotlivá věc určitost svého ,kde‘. Tento rys krajiny, totiž že krajina poskytuje věcem místo jejich přebývání, se ovšem vždy znovu zakrývá běžnými metodami určování místa. Pořádáme a umisťujeme věci tak, že stanovujeme jejich vzdálenost, třeba vzdálenost od rodného domu nebo vesnice. Krajina je pak do jisté míry centrována kolem zóny našeho domova, má blízkost a dálky. Cesty mají svou míru času.“

Petr Vaňous