Výraz hortus, zahrada, předpovídá její rozmanitý charakter svou stejně rozličnou definicí: může se jednat o zahrádku malou, zahradu užitkovou, okrasnou, městskou či venkovskou, veřejnou, soukromou. Zásadním znakem však zůstává více či méně jasně ohraničená plocha, ve které se prolíná život bujně rašících plodin, květin, stromů, keřů a stává se proměnlivým, mnohdy spontánním, mikrosvětem.

  

Prezentovaná série maleb a objektu Terezy Tomanové navazuje na tento moment, kdy zahradu pojímá jako princip slučující kontrolované a nekontrolovatelné. Divokost přírody lze číst v autorkou užívané technice využívající přírodních pigmentů a antokyanů, jejichž efemérní trvání způsobuje proměnlivost barev a jejich postupné blednutí. Podobně jako plot, pnoucí se kolem člověkem definovaného prostoru zahrady, i rám obrazu může sloužit jako idea kontroly skrze vymezení plochy. Procesuální technika spočívající ve vyvolávání nenadálých reakcí a souvislostí mezi přírodními barvivy, odehrávající se uvnitř čtyř dřevěných (pomyslných) stěn, eskaluje v pnutí a posouvání hranic zásahů a nezásahů. Dílo se tímto stává vlastním hortus – strukturovaným systémem, ve kterém se však plně realizuje plnost života.

  

text: Mariana Pecháčková