TAJGA BEZDĚZSKAJA

Bezdědův les, královské Svobodné Město i pyramida toskánské velkovévodkyně

Petr Meduna

Striktně vzato, Bezdězsko ani Dokesko vlastně neexistuje. Středověk ta jména nezná, celá oblast je lesem kdesi na konci boleslavské provincie a pak už je jen někde za kopci Horní Lužice. Lesem je zcela nepochybně, v roce 1264 je připomínán „les řečený Bezděz“. Apelativum Bezděz je něco – v tomto případě les – Bezdědův. A Bezděd je člověk „bez dědů“, bez původu, vykořeněnec. Zřejmě ne tak úplně ztracený, pár kilometrů na jih od „lesa“ jsou Bezdědice, tedy „ves“ člověka téhož jména. Proč se hypotetický Bezděd nepustil do lesa, nevíme, ostatně nevíme ani, kdy žil, proč les dostal a proč o něj zase přišel. Zřejmě se to stalo někdy v 11. či 12. století, kdy v Čechách kulminovala tzv. vnitřní kolonizace. Buď jak buď, na konci 12. století byl Bezdědův les knížecí, zeměpanský. Někde „v Bezdězu“ vydal kníže Bedřich jednu z listin (1185) a nejspíš k tomu došlo u románského kostela sv. Jiljí v dnešní stejnojmenné osadě. Kostel na spočinku vyššího z čedičových vrchů byl prvním do lesního komplexu zaťatým drápkem a na celé jedno století zdaleka viditelným symbolem „Boží, a tedy moje“, stejně jako kaple na Řípu, na Zbraslavi či na Velízu. Téměř jedno století se v lese nic nedělo. Můžeme uvažovat o „státní rezervaci“, říkává se jí královský lovecký hvozd, alespoň – per analogiam – v sousedním Sasku byla ve 13. století tři taková území – lovec tam musel psy držet na šňůře a nesměl vytáhnout šípy z toulce – zkrátka safari, odůvodněno podobenstvím biblického Ráje. Snad poněkud paradoxně se všechna tři území označovala jako Heide, „pustina“ (ostatně „heide“ bylo donedávna součástí místních jmen i v bezdězském lese, minimálně vzhled území byl tedy podobný). Na sklonku 13. století se z rezervace stal rezervoár. V roce 1264 mělo vzniknout „v lese řečeném Bezděz u vody Doksy“ město a nijak malé, celých sto lánů pozemků pro budoucí měšťany bylo plánováno (všimněme si, že Doksy jsou zde pojmenováním vody a dodejme, že původně keltským označením bažiny a vody stojaté). A města zde vznikla hned tři – Bezděz, Jelení Kopec – Hirschberg, dnes Doksy a Svobodné Město – Libera Civitas, dříve Kuřívody čili Hühnerwasser. Neuplynula ani dvě desetiletí a města začala skomírat – pole nejsou a musí se doplňovat z vesnic „pod lesem“, měšťané odcházejí a celý velkolepý podnik přebudovat tajgu na „civilizovanou krajinu“ končí. A opět se další staletí nic neděje. Les v tajze není tím pravým středověkým lesem, kam se honí prasata na pastvu, vlastně takové „pole naruby“. Je to ona pustina, téměř na nic se nehodící. Pokusy ji kultivovat či alespoň využít jsou průběžné a připomínají vlnky – objeví se, zašumí a zmizí. Po celém lese se objevují milíře, sem tam sklárna, dehtárna či papírna. Lomy a lůmky na pískovec jsou všude, kde se objeví skála. Těžba železa a prý i stříbra, průběžná je snaha civilizovat vodu – Velký rybník Karla IV. – dnešní Máchovo jezero – se podařil, stejně tak o století později Břehyňský rybník a pár desítek dalších vydrželo, ale celkem napočítáme dvě stovky nezdařených či prostě zaniklých vodních děl. Zhruba od renesance začíná znovuobjevení divočiny – pustina se přesouvá z pozadí do popředí, začíná budit zájem. Ale musí být – opět – kultivována. A tajga nabízí najednou možnosti, jak tyto krajinoobrazy vytvářet, budovat Arkádii. Vrstva tzv. komponované barokní krajiny tu má jiný rozměr, kdesi na okraji typologie. Valdštejnsko v jižní části lesa, jakási kolektivní eremitáž Valdštejnů, do kruhu sestavené domky – zámečky, uprostřed fontána a na všechny strany se rozbíhající průseky. Na zákupském panství na severu tajgy stojí pyramida. O něco menší než egyptské, ale srovnatelná s těmi, které budoval výstředník Špork u Lysé nad Labem či „Zelený kníže“ von Pückler-Muskau u lužického Cottbusu. Na vršku pyramidy kamenné štokrlátko s výhledem na rybníček, o kousek dál ve skále vysekaná umělá jeskyně – poustevna. Meditační zahrada, dnes ovšem celá pokrytá lesem. Za celým podnikem tušíme velkovévodkyni Annu Marii Františku Toskánskou. „Stará výsost“ si v Zákupech držela i velbloudy a odtud k pyramidě už není příliš daleko. Ve výčtu kuriozit bychom mohli pokračovat dále a snášet tak další exponáty do kunstkabinetu – zapomenuté skalní pevnosti z téměř zapomenuté „bramborové války“, olbřímí vojenské letiště u Hradčan či luxferové vitráže kostela v Kuřívodech, jedné z mála sakrálních staveb, která zůstala z městečka po dvou desetiletích pobytu spřátelených armád. V tomto okamžiku ale dáme před slovním popisem přednost vizuálnímu sdělení.