Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích, 1880–1914

Výstava Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích se věnuje specifické části výtvarné umělecké scény v českých zemích, ovlivněné symbolismem v období mezi lety 1880 a 1914. Datace výstavy je pomyslně rámována dobou otevření Národního divadla a začátkem první světové války, název je odvozen z titulu básnické sbírky Otakara Březiny z 90. let 19. století. Výstava je prvním podobným projektem, až do současnosti byl symbolismus prezentován jako specifická kapitola v rámci rozsáhlejších výstavních projektů. V jednotlivých tematických kapitolách se tak představují vedle známých a uznávaných umělců (Alfons Mucha, Max Švabinský, František Bílek, Josef Váchal, Bohumil Kubišta, Jan Zrzavý ad.) i autoři méně vystavovaní a zvláště v mezinárodním kontextu téměř neznámí (Maxmilián Pirner, Beneš Knüpfer, August Brömse, Jaroslav Panuška, Josef Mandl, Tavík František Šimon, Alois Boháč aj.). Exponáty jsou jak z velkých etablovaných galerií (Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy nebo Památník národního písemnictví), tak z menších museí a regionálních institucí, stejně jako ze soukromých sbírek. V několika případech se jedná i o zápůjčky ze zahraničí (Řezno, Oslo, Paříž). Vedle známých jsou zde tak představeny i doposud nevystavené práce. Jakkoli výstava tematicky vychází a navazuje na expozice, které v rámci tohoto projektu proběhly v Krakově a Olomouci, její struktura je od předcházejících poněkud odlišná, neboť vychází ze specifických podmínek kláštera sv. Anežky České. Na rozdíl od zmíněných prezentací tvoří jádro výstavy soubor děl ze sbírek Národní galerie v Praze. Jedná se často o zásadní práce, které se zde objevují v novém kontextu. Výrazně větší je také soubor vystavených knih. 

Bylo to právě v prostředí symbolismu, kde se poprvé a nejvýrazněji objevily vyhraněné kritické názory k nacionálním tendencím, jež české kultuře v 19. století dominovaly. Umělci se cítili jako součást jakéhosi duchovního společenství bez ohledu na národnostní či sociální podmíněnost. Výrazně se tomuto tématu věnovala klíčová postava českého symbolismu a dekadence, básník, kritik a výtvarník Karel Hlaváček v textu příznačně nazvaném „Nacionalismus a internacionalismus“ z roku 1896. Pro Hlaváčka a jeho druhy bylo fascinující poznávat tvorbu „spřízněných duší“ z Paříže, Londýna, Berlína, Vídně, Bruselu, Krakova či Říma; jejich díla jim nebyla cizí, ale naopak hluboce blízká a příbuzná.

V teoretických diskusích se stále častěji objevoval pojem syntetismu, který se záhy stal jedním ze zásadních témat umělecké kritiky a teorie té doby. Syntetismus byl snahou o svébytné propojení umění a života, o vnímání krásy, harmonie, ale i bolesti a hrůzy jakýmsi vyšším a hlubším způsobem, který by se zásadně projevil i v samotném lidském konání.

Realita ovšem stála v přímé opozici, pragmatismus doby světla chápal problém zcela opačně: technologický rozvoj sám ovlivní tvář umění a kultury. S takovou situací se řada umělců a myslitelů odmítala smířit a volila dobrovolně osamělé snění v přítmí kaváren či ateliérů.

Symbolismus byl v českém prostředí prvním uměleckým směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou pak v následujících desetiletích patřilo české umění přirozeně k evropské kultuře. Díky uměleckým i osobním kontaktům, které generace 90. let navázala s mnoha umělci v zahraničí, mohly ty následující zcela samozřejmě vstupovat do mezinárodního kontextu. Stačí připomenout pozdější úzké kontakty s německým, zejména mnichovským expresionismem, těsné umělecké i lidské vazby s pařížskými kubisty, po první světové válce pak propojení s mezinárodním hnutím surrealismu. 

Autor výstavy: Otto M. Urban

Kurátorka výstavy: Anna Pravdová