SWING – Hudba našich babiček, která je stále živá

3. díl přednáškového cyklu Paralely moderní hudby a výtvarného umění. Přednáší Dušan Brozman a Zdeněk Raboch.

Big bandy se stávají v klasickém období swingu zhruba od konce 20. a ve 30. letech typickým znakem nástrojového složení orchestrů. Nastává éra saxofonu. V r. 1931 pojmenoval Duke Ellington jednu ze svých kompozic názvem It Don´t Mean A Thing If It Ain´t Got That Swing. Patrně tím chtěl dát najevo, že muzika bez náležitého švihu nemá v jeho repertoáru místo. Slovo swing se postupem let stalo jedním z nejfrekventovanějších v jazzovém slovníku. Označuje nejen ducha a atmosféru velko-orchestrálních skladeb, ale i celou vývojovou etapu jazzové historie. Na vzniku a vývoji swingu se podílely rovnou měrou jak černošské, tak bělošské soubory. Poslechneme si, mimo jiné, orchestry B. Goodmana, C. Basieho, G. Millera, ale i K. Vlacha či G. Broma.

20. léta ve výtvarném umění jsou ve znamení poetizmu. V rámci české skupiny Devětsil vzniklo množství prací oslavujících romantický vztah k modernímu a spravedlivě uspořádanému světu. Karel Teige, Jindřich Štyrský a malířka Toyen tomu všemu dají dynamický a často lyrický výraz.