Svatopluk Slovenčík – 90 Díl čtvrtý

Svatoplukova skromnost v užívaní barev dává jistotu, že právě v prostých věcech je největší pravda. Barvu tady neomylně volí podle toho, co a jakým způsobem chce vyjádřit. Zrovna tak, jako nemá lidský život nic společného s bezproblémovostí a bezkonfliktností, neusiluje Svatopluk ve své práci o žádnou lacinou eleganci. Naopak se vytrvale snaží nahmatat opravdovou podstatu člověčenství. O ideálním stavu, kdy o nic nejde, nechává malovat japonské zen buddhisty. Sám, jako Evropan, nechce zapomínat na spletenec lidského života a na odpovědnost za vlastní činy. Svou prací se pokouší o upřímnou zpověď hříšného a omylů se dopouštějícího člověka. Dokonalost přírody je tedy Svatoplukovi Slovenčíkovi malířskou múzou, která k němu přichází ve chvílích naplněných pocity, ať už radosti či zoufalství.

Svatopluk Slovenčík (1934–1999) absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a Akademii výtvarných umění v Praze, u prof. Františka Jiroudka (škola prof. Karla Součka). V roce 1966 pro sebe v petrohradské Ermitáži objevil Henryho Matisse. Značný význam pro něho mělo rovněž přátelství s Jiřím Johnem, který ho posléze jmenoval svým asistentem. V letech 1987–1998 vyučoval kresbu na Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti, patřil k zakladatelům Zlínské soukromé VOŠ umění (1994) a podílel se na přípravě 1. ročníku výtvarného sympozia Prostor Zlín 91.

kurátor: Leoš Lang