Společné cesty 9.

Deváté pokračování přehlídky prací současných výtvarných umělců, kteří pocházejí z území Klatovska a Pošumaví, nebo zde aktuálně tvoří.

Společná výstava pod klenbou klatovského kostela sv. Vavřince představuje díla profesionálů i amatérů napříč generacemi, přístupy a žánry. 

Vzhledem ke stále přetrvávající pandemické situaci, se opět uskutečňuje bez účasti německých výtvarníků, kteří již tradičně přinášeli zajímavý pohled na tvorbu vznikající v přeshraničních regionech a možnost jejího srovnání. 

Vůbec poprvé jsou díla představena formou originální instalace, která by se měla ve spolupráci s rozličnými autory každoročně proměňovat. 

Výstavu produkčně připravuje Galerie Klatovy / Klenová p. o. ve spolupráci a pod záštitou města Klatovy.

—

Společné cesty jsou příznačným názvem pro iniciativu, se kterou poprvé přišel klatovský umělec Jindřich Bílek (1950–2014) a jejíž hlavní myšlenkou bylo prezentovat společně díla vznikající na obou stranách hranice mezi západočeským a bavorským regionem. 

Ve spolupráci Galerie Klatovy / Klenová, města Klatovy a jeho partnerských měst se tedy v roce 2013 uspořádala první výstava v barokním kostele sv. Vavřince v Klatovech a to rovnou s mezinárodní účastí výtvarníků Klatov, Poligny a Chamu.

Výběr prací, lokalita a působivý interiér někdejšího jezuitského kostela spolu s termínem konání v období klatovské pouti ukázali divácky atraktivní potenciál projektu a předznamenali jeho další pokračování. 

Následující ročníky se nesly v podobném duchu a prezentovaly především umělce ze sdružení KT-ART se sídlem v Klatovech a Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti z Plzně. 

V roce 2015 se přehlídka konala pod pořadovým číslem 3 a to v rámci Plzeňského předsednictví jako evropského hlavního města kultury. Poprvé přijal také pozvání Hornofalcký umělecký spolek z Weidenu, s nímž již od roku 2007 plzeňská UVU úzce spolupracuje. 

V dalších letech byla představována díla výtvarníků klatovského regionu, jejichž počet se každým rokem rozrůstal, společně s výtvarníky německé příhraniční oblasti a to hlavně z okolí měst Chamu a Zwieselu. 

S nástupem roku 2020 a událostmi spojenými se šířením koronaviru COVID-19 se plošné restrikce, zavedené vládou ČR jako preventivní opatření, podepsali také na podobě této každoroční přehlídky. Ta se poprvé po předchozích sedmi letech konala bez mezinárodní účasti a vzhledem ke stále přetrvávající pandemické situaci tomu není jinak ani v letošním roce.

Tak jako se proměňuje vnější svět, mění se v závislosti na něm i tvar přehlídky. Některé okolnosti ovlivnit nemůžeme, jiné ano. Výstava je svým způsobem organické médium skládající se z mnoha individuálních prvků, děl reprezentujících zastoupené autory v různých mediích a formách. Redefinice formátu výstavy po osmi pokračováních, kdy začala jako spontánní přehlídka z úsilí jednotlivce a během let se formovala do podoby, která se v letošním ročníku opět proměňuje v reakci na současnou situaci, se tedy zdá být jejím přirozeným vývojem.  

Práce jsou tradičně na výstavu, po konzultaci s kurátorem, vybírány přímo umělci. Tento způsob selekce poskytuje autorům dostatečnou volnost pro zvolení děl, která je v rámci přehlídky reprezentují. Toto privilegium si ale žádá také specifický přístup ze strany kurátorské práce, která s tímto předpokladem v průběhu let pracovala odlišnými způsoby, promítajícími se především do zpracování instalačního řešení. 

Největší výzvou je v tomto konkrétním případě samotný výstavní prostor kostela, který by měl být svou monumentalitou partnerem vystavovaným dílům. Instalace by tedy měla zajímavě pracovat s okolní architekturou a propojit jednotlivé artefakty způsobem respektujícím zejména jejich vzájemné proporce.   

Speciálně pro letošní ročník byla navržena dřevěná stěna dlouhá 16,8 m a vysoká 4 m, která je umístěna na osu lodi kostela a symetricky tak rozděluje její prostor na dvě poloviny. Technické řešení konstrukce je inspirováno opěrným systémem sakrální architektury a při pohledu z pozice diváka diagonální vzpěry vykreslují motiv vějíře vzpínajícího se ke kostelní klenbě. Její měřítko koresponduje s prvky interiéru a umožňuje prezentaci způsobem inspirujícím se v salonních přehlídkách 19. století, kdy byly uměleckými díly zahuštěně pokryty stěny výstavních sálů. 

Řešení se opodstatňuje především v událostech uplynulého roku a s ním spojených nucených odloučeních a omezeních fyzického nebo blízkého osobního kontaktu. Vzniklá mozaika umožnuje vnímat vztahy mezi jednotlivými pracemi a divákovi tak lépe a přesněji poskytuje ucelený obraz o aktuálním stavu výtvarné produkce v regionu, tak jak se do ní mohli, a nebo nutně nemuseli promítnout nelehké podmínky našich společných cest života posledních měsíců.