SOKOLOVSKÝ zázrak

Vystavující: ADAMEC Vojtěch, BAŠTÝŘ Jiří, CZIROKOVÁ Renata, ČIŽMÁR Jozef, DANDOVÁ Beatrice, GABRIELOVÁ Veronika, GARAI Markéta, LÉDLOVÁ Andrea, MAREK Jiří, NETOLICKÁ Karolína, SARNOVÁ Adriana, SLANINKOVÁ Gabriela, SÜSSOVÁ Hana, ULIČNÝ Jan, VARDANYAN Anne-Marie, ZECHOVÁ Marta, ŽALUDOVÁ Anna

Kurátor: Petr Vaňous

SOKOLOVSKÝ zázrak
Výstava Sokolovský zázrak představuje výběr z prací studentů a absolventů ateliéru Kresby (škola Jiřího Petrboka) pražské Akademie výtvarných umění. Medialita kresby je v tomto ateliéru nazírána jako prostředek schopný otevírat, aktualizovat, strukturovat, formovat a uchovávat složitá témata současnosti. Kresba má v tomto směru široké pole uplatnění. Je schopna absorpce zkušenosti s jinými (technickými, digitálními) médii. Může se chovat podle potřeby integračně, synteticky, ale také analyticky a reduktivně. Příkladem je „překlad kresby“ do jiných výrazových médií (fotografie, objekt, instalace, performance, architektura) či fúze s výrazovými prostředky odlišných vlastností (např. malba, fotografie, internet, komiks, komerční a spotřební vizualita, text apod.). V neposlední řadě se kresba pod vlivem vnitřních a vnějších okolností neustále proměňuje, setrvává v permanentním pohybu kritické sebereflexe. Dostředivě a odstředivě krouží kolem svého jádra, jež může být i prázdným místem či pomlčkou.
Výstava pro sokolovský kostel sv. Antonína Paduánského je improvizovanou přehlídkou činnosti pražského ateliéru ve volné vazbě na fyzické a sakrální místo, kde se koná. Je-li světec Antonín Paduánský v lidové tradici patronem ztracených věcí a patronem zamilovaných, je tento rámec patrný také ve výběru jednotlivých prací. Název projektu nemá být prvoplánovou provokací, ale spíše manifestací toho, co je dnes ztraceno či postupně ztráceno z rámce toho nejintimnějšího soukromí, co člověk má, ve jménu společenských, interpersonálních a politických proměn. Osobní a intimní se stává veřejným. Veřejné se stává obchodovatelným. Nejmladší generace autorů se tu orientuje na oblast svých vlastních zkušeností, které mediálně zobecňuje. Hledá se společný horizont generačního pocitu, který se v mnohém kriticky vymezuje vůči své vlastní současnosti. Jistoty předmětného světa ve vazbě na morální a etické kodexy dostávají v post-mediální a post-faktické době své trhliny. Kdo jiný by je měl senzitivně vnímat a ostře reflektovat, nežli generace, která teprve dorůstá své umělecké dospělosti? A tato generace to vůbec nemá lehké. Stojí proti ní nejen minulost se svými nepřehlednými a složitě převrstvenými pravdami, ale také aspekty rychlosti a informačního přesycení bez důvěryhodných autorit, které jen ty nejúpornější neodradí v tom, dobrat se podstaty věčně opakovaných otázek a nesetrvat v povrchních vodách naivních protestů a zdánlivé nonkonformisty, které jsou ve skutečnosti pouhou snahou dosáhnout co nejrychleji konformity a konzumu bez hranic.
Kostel je jak posvátné místo, tak také místo sdílení. Míra rozporu, kterou práce studentů deklarují vůči této posvátnosti je mírou emocí, jež rodí současnost. Rozhodně nejde o účelovou konfrontaci. Spíše o úsilí podchytit a sdílet aspekty rozpornosti a desintegrace, které je nutné překonávat v rámci každé dorůstající generace. Protoplazma emocí dostává svůj formální kabát.  Zda je střiženo na skutečnou konfekci či na „císařovy nové šaty“, ukáže čas.
Petr Vaňous, kurátor výstavy a odborný asistent ateliéru Kresby