Sleepwalking Trajectories
Noc je místem pro snění, které vede k odstranění zbytečných sedimentů mysli. Zbavujeme se nežádoucí vrstvy podnětů a chceme získat alespoň prchavý pocit kontroly. Během dne si důkladně prohlížíme svoje ruce a jejich spletité rýhy, jako bychom si chtěli zapamatovat jejich tajné písmo. Propadáme se do spánku, ve kterém se dobře známé proměňuje v cizorodé, naše ruce už nám opět nepatří. Toužíme ovládat náhodné podněty. Přechodný stav probouzení nás uvádí do mezistavu, ve kterém se snažíme rozpoznat známé obrysy, které se nám ještě pořád skrývají. Je to jako špatně vyslovené kouzlo, které mění následky lucidního děje. Po paměti vstáváme, náš motorický systém nás vede do koupelny – napít se vody. Tíha melancholie v noci vzrůstá a v tomto stavu se zdá, že tělo i mysl postupně ztrácejí kontrolu nad vlastními procesy, přičemž rutinní pohyby – jako sahání po sklenici vody – pociťujeme jako automatické, odosobněné. Tento okamžik se stává liminální zkušeností, v níž tělo přechází mezi stavy bdělosti a spánku a pokouší se navázat kontakt s realitou, která je však ještě částečně skrytá za clonou. Piji ze sklenice z vodou, na jejímž dně se chvějí má pokřivená ústa.
“A desire for meaning, which, as a matter of fact, makes me ceaselessly and infinitely homologous to it, what is abject, on the contrary, the jettisoned object, is radically excluded and draws me toward the place where meaning collapses. A certain “ego” that merged with its master, a superego, has flatly driven it away. It lies outside, beyond the set, and does not seem to agree to the latter’s rules of the game. And yet, from its place of banishment, the abject does not cease challenging its master. Without a sign (for him), it beseeches a discharge, a convulsion, a crying out. To each ego its object, to each superego its abject. (…) A massive and sudden emergence of uncanniness, which, familiar as it might have been in an opaque and forgotten life, now harries me as radically separate, loathsome. Not me. Not that. But not nothing, either. A “something” that I do not recognize as a thing. A weight of meaninglessness, about which there is nothing insignificant, and which crushes me. On the edge of nonexistence and hallucination, of a reality that, if I acknowledge it, annihilates me. There, abject and abjection are my safeguards. The primers of my culture.” Julia Kristeva, Powers of Horror: An Essay on Abjection (…)
vystavující: Maria Magdalena Szakats, Marko Obradović, tar.into, Alex Selmeci & Tomáš Kocka Jusko
kurátorky: Agáta Hošnová & Karolína Voleská
