Šikmý úhel. Holandská a československá avantgarda

Jedním z velkých témat evropské kultury je hledání univerzálního jazyka. Jaké by to bylo žít ve světě, v němž si všichni navzájem rozumíme? Ve kterém je babylonská věž jenom vtipnou anekdotou? Tuto univerzalitu lze najít například v avantgardní typografii, kterou představuje Muzeum umění Olomouc na výstavě Šikmý úhel, která se opírá o paralely mezi holandskou a českou avantgardou.

Mezi společné rysy umění a designu avantgardy u nás a v Nizozemí patří používání tzv. holandského úhlu s převahou diagonálních linií. Dutch angle je americko-anglický termín pro techniku využívanou ve filmu a fotografii, při němž šikmá poloha kamery naklání horizont. Vzniká tak úhel pohledu podobný naklonění hlavy do strany. Takovýto záběr jednak vyvolává znepokojující, rušivý, dráždivý nebo alespoň oči otevírající efekt, jednak vytváří pocit dynamiky a pohybu. „V dnešní době selfie snímků a videí už je to běžný, triviální prvek. Před sto lety to však byla radikální a revoluční novinka a oblíbený tvůrčí postup evropské avantgardy, neboť se vědomě odchyloval od konvenční praxe v malířství, kde býval horizont vodorovný jako plátno na malířském stojanu. Snažil se zkoumat, experimentovat a rozvíjet tzv. nové vidění,“ vysvětluje autor výstavy Hubert van den Berg, který se specializuje na evropskou avantgardu. 

Při přípravě výstavy využil konkrétní historickou událost – návštěvu profesora Státní umělecké akademie v Haagu a grafického designéra Paula Schuitemy v Brně, kde v lednu 1936 proslovil dvě přednášky věnované experimentální filmové tvorbě a moderní holandské fotografii. Uvedl také sérii krátkých experimentálních filmů. Ty všechny spojuje diagonála, která jde napříč časem i prostorem.

Je důležité si uvědomit, že tento „šikmý úhel“ protíná celou střední Evropu, za niž bylo považováno území od pobřeží Severního moře až po západní Ukrajinu (do roku 1918 součást rakouské Haliče). Podobně jako českou a nizozemskou avantgardu by bylo možné dokumentovat i aktivity mezi dalšími částmi Evropy. Avantgardní iniciativy, jako byl Devětsil v Čechách nebo De Stijl v Holandsku, se zpočátku setkávaly na místní úrovni spíše s opovržením a posměchem. „Hledání podobně smýšlejících umělců proto vyžadovalo obrátit se do zahraničí. Jednotliví autoři se začali spojovat prostřednictvím malých programových časopisů, které sloužily jako hlásné trouby jejich iniciativ i jako společná fóra výměny názorů. Belgický umělec Michel Seuphor označil v 50. letech zpětně za páteř tohoto fóra zhruba třicet časopisů pocházejících z velké části právě ze střední Evropy počátku dvacátého století. Mezi nimi byly i Pásmo (1924–1926), Disk (1923–1925) a Stavba (1922–1938) na straně jedné a De Stijl (1917–1928) a The Next Call (1923–1926) na té druhé,“ říká Hubert van den Berg.

V expozici je zastoupena – vedle osobností československé moderny, jako jsou Zdeněk Rossmann, Karel Teige, Jaromír Funke nebo Karel Kašpařík – řada reprezentantů západoevropské avantgardy včetně samotného Schuitemy, Pieta Zwarta nebo Emmy Andriesse, respektive středoevropských odrodilců jako je Éva Besnyő.

Projekt věnovaný diagonále na pomezí grafického a významového prvku, je součástí celoroční dramaturgické linie Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra, věnované vztahu „domova a světa“. K výstavě vychází také česko-anglický sbírkový katalog.