Shoe Christ

Na fasádě zadní budovy centra DOX mohou návštěvníci vidět sochu Shoe Christ (Nutkání odmítnout něco co bylo použito) od vizuálního umělce Petra Motyčky, který je známý především v kontextu tvorby skupiny Pode Bal. Shoe Christ je vytvořen z přibližně 1444 použitých, převážně nepárovaných bot. Socha měřící přes 6 metrů a vážící více než půl tuny byla původně vytvořena pro veřejný prostor pražské Náplavky, kde také byla vystavena od srpna 2010 do ledna 2011. Následně byla upravena pro specifický prostor Centra současného umění DOX, kde je k vidění od 29. 1. 2011.

Shoe Christ je autorův příspěvek ke klasickému žánru v umění západní kultury – motivu ukřižování Ježíše Krista. Socha patří do širší série autorových prací na toto téma (např. Used Child Shoe Christ vystavený v roce 2009 na festivalu současného umění Subvision v Hamburku a v roce 2010 jako součást kolektivního projektu D.I.V.O. institutu v galerii Fridericianum v Kasselu nebo projekt Personal Jesus, na kterém autor pracuje již 6 let)

Petr Motyčka se narodil v roce 1971 v Praze. Počátkem 80. let emigroval s rodinou do Los Angeles, kde absolvoval střední školu. Po vystřídání různých zaměstnání absolvoval rok na University of Oregon. V roce 1991 nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studoval pod vedením prof. Zieglera a prof. Štechy. Po ukončení postgraduálního studia a obhajobě doktorandské práce na téma Současné umění jako metoda kritické analýzy působil va VŠUP 2 roky jako pedagog. Následně vedl seminář Umění, média a politika na Masarykově univerzitě v Brně. Absolvoval zahraniční pobyty v Marseilles, Berlíně a Curichu a v roce 1998 založil skupinu Pode Bal, která se věnuje převážně sociálním a politickým tématům v umělecké tvorbě. Skupina realizovala přes 50 různých projektů v Čechách a v zahraničí a významnou mírou repolitizovala českou uměleckou scénu.

Poznámky autora k dílu Shoe Christ:

"Boty dokážou být nositelem společenského statutu. Už jenom mít boty znamenalo kdysi příslušnost k vyšší společenské vrstvě. Současné boty dokážou artikulovat kulturní příslušnost k určitému společenskému druhu (např. sandály birkenstock hippíků a newageistů, "martensky" a "glády" punkerů, anarchistů a skinů, sportovní boty milovníků mainstreamu, kovbojské boty motorkářů a rockerů nebo špičaté boty z hadí kůže úředníků pražského magistrátu).

Boty mě vždy fascinovaly, stejně jako lidská chodidla. Jejich sexualita je zjevná a pro někoho se mísí s odporem. Fetišizmus spojený s botami, intimní dotyky chodidly, typické zápachy… Ne náhodou mají muslimové zákaz vstupu do mešity v botách a botou házejí, když chtějí dát najevo odpor k něčemu. Chodidla vyzařují zvláštní ambivalentní sexualitu proto, jak vypadají, pro svou nemotornost, pachy a svébytnou tělesnost. V oblasti chodidel dochází k největší míře objektifikace subjektu.

Důležité je, že se jedná o použité boty. 1444 použitých bot znamená, že víc než 1400 lidí a jejich příběhů je součástí té sochy. Použité věci a zvláště pak použité boty vyvolávají v lidech často odpor. Málokdo si v bazarech kupuje použité boty, málokdo je ochoten nosit boty po někom jiném. Boty jsou velice osobním majetkem.

Boty se čím dál více přesouvají do roviny spotřebního zboží a kvantitativně i svým značením tak přispívají k celkovému obrazu "konzumní" kultury. Naše hodnoty a kulturní koncepty jsou tím hodnotnější, čím jsou použitější. Věci vyprodukované tou samou kulturou po svém použití hodnotu naopak ztrácí. Vyžadujeme čistou hmotu a opotřebované nápady.

Společnost ani nechce iluzi originality, ale potřebuje rituál motlitby nebo opakované říkanky, pomocí které odčiní zlé myšlenky. Proto se obsesivně obklopuje věcmi. Boty v mé instalaci jsou jako korálky růžence nebo kuličky abakusu.
Nutkání odmítnout něco, co bylo použito, souvisí i s tendencí odmítat umělecká díla nebo výtvarné postupy které z nějakého důvodu nejsou originální, ať už obsahově nebo formálně. Přitom celá hodnotová struktura západní společnosti je přímo založená na neustálém opakování konvencí s téměř rituální obsesivitou. Toto nutkání je modernistickou neurózou.

Obsese a kompulze nejsilněji pramení z vychýleného zpracování vlastních zkušeností, z napětí mezi profánním a posvátným, které nás vede k touze po zakázaném. Rozdíl mezi neurózou a uměleckou tvorbou často začíná neodmítnutím myšlenky, kterou považujeme za nesmyslnou, absurdní.

Podle známé Freudovy teorie je náš život v podstatě ovlivněn tím, jak jsme se v dětství vyrovnali s vlastním hovnem. Pokud byla tato fáze konfliktní, získali jsme tendenci udržovat pořádek, tvrdohlavost a potřebu ovládat. Dále také všeobecnou zálibu sbírat, vlastnit a hromadit věci. Západní společnost a celá naše křesťanská tradice vykazuje tyto rysy. Pokud měl Freud pravdu, úkolem historiků by bylo zjistit, kdy jsme se nedokázali pořádně kulturně vysrat."

Petr Motyčka