SEN (Adventní cesta na ranní mši do Vranova)

Adventní cesta zimou, tmou, lesem na ranní mši do Vranova U Brna. (odjezd 5:10 z vlakového nádraží Židenice, výstup Adamov zastávka, teplé oblečení, dobré boty, čelovka)

„Procitám v časném jitře zimním, a hle, nejsem ve svém lůžku ani ve své jizbě, ale jsem venku, v řídké a tichounké atmosféře, a všecko jest v nových a lhostejných dimenzích. Jsem přikryt lesem, celým borovým lesem zasněženým, přikryt mechem, borůvčím a vřesovím a prstí, a nade mnou se spájejí koruny stromů jako skvělý a temný baldachýn… A jest ve všem mnoho velebnosti a pokoje a doufání, jest právě advent a půjdou tudy zanedlouho pastýři do Betléma, potmě, aby ve dne jim zbytečně nebylo spíláno do bláznů.“

Bohuslav Reynek

„…svět ho obklopoval jako nekonečné tajemství a kniha obrazů, z nichž si každým novým dnem dobýval nový drobný kousek, ze života zvířat a růstu rostlin až po hvězdné nebe, a mezi tou němou, tajuplnou přírodou a jeho osamělou, v stísněné hrudi dýchající duší bylo naprosté příbuzenství i veškeré napětí, úzkost, zvědavost i touha osvojovat si všechno, bylo v něm vše, čeho je lidská duše schopna.“ 

Přivolávač deště

„Tatínek někdy chodil na roráty, ale většinou šel do kostela do Brodu. Chtěl, aby to bylo hned brzy ráno a on byl potom volný a aby nemusel se s nikým vybavovat.“

vzpomínání Jiřího a Daniela Reynkových

„Země jest zamrzla a přikryta popraškem sněhu, den jest bílý, jako svatý Mikuláš, vrátný Vánoc. Sním o tom, kdyby v klášteře při moři nebo v lesích žila pokorná sestra Poezie: ta by ušila širý bělostný háv z atlasu svatému Mikuláši, a na tom hedvábím prudkých a hlubokých i křehkých barev celý rok by vyšívala všecky ty ptáčky a stromy, koroptve oklovávající vrcholky trav čnějících ze sněhu…„

Bohuslav Reynek

“Vracím se do sebe. Usazuji se tam na líbezných a divokých místech, odkud budu bez obav pozorovat lidské běsnění.”

Deník zloděje

„…svět tam venku, nepřestal existovat v té míře, jak se mi zdálo, pro mnohé byl spíše velikou skutečností plnou přitažlivosti a ta je lákala a nakonec přivolala nazpět.“

Josef Knecht

„Tatínek neměl rád dopolední mše za účasti měšťanstva, tak chodil od šesti od rána, kdy byli v kostele lidi z chudobince a pár dalších osob jeho naturelu. Dvacet minut tatínkovi stačilo, čistou energii, kterou ze mše cítil, si za tu dobu naakumuloval. Nechtěl mít v bohoslužbě ani jakékoliv lidské příměsi – zpívání, farářovy úvahy.“

vzpomínání Jiřího a Daniela Reynkových

„…ze vzdálenosti oněch několika mil putování se mu zjevil a do vědomí vstoupil život, který právě opustil…“

Zpovědník