Šárka Koudelová – Spodní vody

„Na břehu pozoruji hladinu vody. Mění se každým okamžikem, střídavě podle rytmu větru. Pomalu, fascinovaný harmonií a strukturou přicházejících vln, scházím dolů na mělčí půdu. Voda mě však postupně začíná podemílat. Její studené proudy naráží na mé promrzlé nohy. Vlna za vlnou se promíchává s pískem a vytváří mapy nejen na mých chodidlech, ale také kolem, v prostředí. Stojím zde dlouho a nemám moc ponětí o reálném čase. Nacházím ho pouze skrze usazené stopy řas, písku a dalších jiných věcí, které moře vyplavuje. Voda postupně mizí a já začínám mít žízeň. Otočím se ke krajině a zjistím, že se ocitám na poušti. Prázdné, pusté prostředí s mou představou o vodě se ztrácí ve fatamorgáně.“

Můj předobraz je atmosférou a vyjádřením určitého principu v malbě, se kterým Šárka Koudelová pracuje. Na výstavě Spodní vody je důležitý samotný akt – pohyb. Daná situace nutí diváka scházet dolů do Galerie Dole a reaguje na místně specifickou dispozici galerijního prostoru, který je hlavní myšlenkou celé výstavy. Přestože se divák ocitá metaforicky v zatopeném prostoru, výstava se soustřeďuje do hloubky na malířskou metodu, kterou autorka používá. 

Slova jako plynutí, čas, zpomalení, stopy či opakování nacházíme v obrazech, které se exhibují na klesající hladině, jakoby je moře právě vyplavilo. Záměrně, avšak s efemérní důstojností zavěšuje autorka své obrazy pod hranici klasického závěsného média. Malířská výstava tak rozehrává hru s divákem, který není pouze v pasivní roli a to díky rozšířené kontextuální choreografii jednotlivých instalovaných prvků, který vytvářejí celostní obraz. Nevědomě se tak dostáváte do románů Virginie Woolfové, která vzhledem k neúnosné životní situaci spáchala sebevraždu utopením v řece. 

Druhá část výstavy je tak skrytou hrozbou nad tím, co se může stát. Ona určitá melancholie, která vychází z celkové výstavy Šárky Koudelové je naléhavou zprávou nad ekologickými problémy, které nelze v současné chvíli ignorovat. Tento fakt můžeme číst v expozici právě v protipólu vysychající vody, která mizí až do možnosti stát se pouští. Potvrzuje ji procesuální instalace, která se v čase výstavy bude proměňovat – vysychající kaluž ve zvlněné průhledné folii. Zdánlivě poetický název Spodní vody má tak mnoho podob, jako odkaz na jejich proces – jsou tiše nevtíravé a pomalu podemílají. Co se stane, když podemelou Zemi?