Šárka Koudelová – Petrichor

Vůně vrstvená, sedimentovaná, časově nezařaditelná. Připomínka dávno pohřbených procesů, otisků, které žijí v kamenech a které nepřestávají dýchat. Kostra země, pevný prostor, minerální schránka, která může držet v náruči vše křehké. Ale také propustit, umožnit únik či vstup. Osmóza mezi tělem kamene a tím, co do něj a z něj proniká.

Spuštění řetězce reakcí, aktivace, živé paměti soli. Minerály, čekající v klidu, pasivní a připravené, oživeny prvním dotekem vody, prvním milimetrem srážky, která prolne vše dohromady – kámen, sůl, zem. V této interakci se otevírá známý pach, který je ve vzduchu tak nepatrný, že jej většinou nevnímáme, aktivuje to však všechny naše prapůvodní smysly. Receptory naší vlastní kostní schránky, těla, které pochází z těch samých minerálů, solí, pachů.

Petrichor je země, co otevírá svá ústa k vyznání přítomnosti. Tato prastará, nestravitelná vůně, je řečí beze slov, poselstvím, že zem, kámen, sůl, jsou v konečném důsledku stále aktivní, stále probuzené, stále přítomné. Petrichor – to slovo zní až příliš čistě na to, co popisuje, panensky průzračný obal obepínající syrový vjem. Je to vůně pomalého výdechu půdy, teplé šeptání kamenů probuzených deštěm. Je to vůně probouzející se země, snů přetavených z prachu, dávné historie vtisknuté do kamene, vklouzávající do vzduchu, který dýcháme. Toto starobylé, vlhké pižmo, vrstevnaté v hlubinách svého původu, stoupá jako tělo téměř živé, téměř uvědomělé – a přesto, jako vše, co je zemské nesoucí se vrstvami geologického bezčasí.

Dřímá zde paměť věcí starších než myšlenky, kód nevtisknutý do DNA, ale do samotných kamenných kostí našeho světa, usazených, usazujících se, věčných. Je to ozvěna prvních dešťů vesmíru, těch prvních vod, které se dotkly neposkvrněného kamene a daly prázdnotě smysl, čas počítaný pouze tlakem jedné vrstvy na druhou. Petrichor se šíří těmito vrstvami, jako připomínka, že země – tak často netečná našim smyslům – je živé dýchající tělo a vře pod námi způsoby příliš pomalými, příliš jemnými pro naše oko.

Petrichor je reakcí, která vyvolává paměť soli, spouští řetězec starší než samotná paměť. Minerály leží v klidu, pasivní, čekající, a pak ožívají při prvním doteku deště, tichém doteku bouře. V osmóze se mísí kámen s půdou, sůl s párou. Řeč země. Ne slovy, kterým bychom rozuměli, a dokonce ani symboly, které bychom mohli pochopit, ale jazykem pocitů, něčeho téměř srozumitelného. Je to čichové šumění světa, který nemůžeme plně vidět, je to otvor, brána do skrytého zcitlivění – letmý, atmosférický most ke skutečnosti, že nejsme jen na zemi, ale z ní.

kurátorky: Edita & Světlana Malina