Samuel Paučo / Potopa

Výstava Samuela Pauča představuje novou malířskou sérii, která vznikala v průběhu roku 2015. Při procházení malířovy rozsáhlé tvorby byla kurátorská volba nečekaně jednoznačná: v Potopě jsou obsaženy autorovy charakteristické malířské postupy – expresivní zacházení s materií barvy, intuitivnost i narativnost. K svému kmenovému tématu krajiny však Paučo tentokrát přistupuje s novou kontemplativností. Cyklus Potopa tedy nevystavujeme pouze pro jeho aktuálnost s dramaturgickým argumentem vůbec první výstavní prezentace.

Potopa zachycuje v čase zastavenou, zklidněnou krajinu s provizorní architekturou nejasného určení – mohou to být dočasná obydlí, která se zde ovšem stávají jediným a posledním útočištěm, protože pustina už jinou možnost ani nenabízí, nebo opuštěné stanice, z nichž už není co pozorovat. Bylo by nepřesné a zavádějící pojímat tuto krajinu jako obraz „dystopie“, efektní záznam potopy jako katastrofického konce světa, protože Paučovy obrazy neoperují s vypjatou, jednoznačnou emocionalitou ani s dramatickým konfliktem, ale spíše s možným očekáváním příchodu nového začátku. Povaha této krajiny může odkazovat k romantické tradici, s níž se však autor vypořádává s „postmoderním“ nadhledem i jemnou ironií. Samuel Paučo se s malbou vyrovnává výrazně sebereflexivním způsobem, jakkoli tato „úloha probíhá na pozadí“: jeho obrazy komentují malířskou tradici, ale současně i sebe sama, a to na úrovni techniky, kompozice i tématu. Autor převrací funkci abstraktního a konkrétního. Součástí jeho obrazů jsou (stále přítomné) abstrahující vstupy zasahující do mimetických úrovní – prostřednictvím přemaleb a odkrývání jednotlivých vrstev obrazu staví krajinu, z níž vyrůstají geometrizující prvky, které nesou modernistický odkaz.

I v předchozích malířských sériích Paučo pracuje s vrstvením a přemalbami, jimiž narušuje „konkrétnější“ obrazové plány, které lze vztahovat k předmětnému světu. Vyznění těchto krajin je ve srovnání s obrazy z cyklu Potopa až stereogrammetricky ornamentální. Dalším výrazným příkladem přemaleb jsou radikální „X“, která překrývají, škrtají a redefinují poetické krajinné scenérie, figurální motivy i díla „starých mistrů“. V sérii Curtains se pak autor vyrovnává s objektovou dimenzí obrazů, které skládá do kvazisochařských kompozic. V tomto konceptuálním odklonu ale nesetrvává a vrací se – poučený prostorovým myšlením – k médiu obrazu, který je a bude jeho doménou.

Výstavu jsme původně chtěli nazvat Poslední (žijící) malíř. Tato hyperbola měla poukazovat na postromantický a pro dnešní dobu poněkud nečekaně archaický název vystaveného souboru, ale i na vážně míněný, nekalkulativní a spontánní způsob autorovy tvorby spočívající ve využívání klasických malířských technik a postupů, stejně jako na jeho status „ateliérového umělce“, který zdaleka nemaluje jen kvůli výstavním nebo jiným prezentačním příležitostem. Potopa v jeho podání není katastrofou ani proroctvím zániku světa, smrti autora ani konce malířství. Restart je stále možný!