Sakrální stavby

Sakrální architektura není v centru současných architektonických úvah. Neznamená to však, že by zcela vymizela nebo skomírala z hlediska kvality. Výstava Sakrální prostor soustřeďuje v hlavním prostoru galerie projekty dvaceti pěti kaplí. Tyto nepříliš rozsáhlé architektury jsou představeny drobnými modely včetně jejich bezprostředního okolí a fotografiemi zejména interiérů. Světelnou situaci lze zachytit na snímku sugestivně, ale přesnější je pro zprostředkování prostorová zkušenost samotná. Proto galerii dominuje objekt na pomezí architektury a volného umění. Je fragmentem architektury s mozaikou vybraných příkladů světelné kompozice prostoru současných kaplí.
Naše pozornost se zaměřuje na hlavní aspekt sakrálního prostoru, totiž definici samotného prostoru a přesněji jednu jeho základní vlastnost: denní světlo. Zacházení s přirozeným světlem určuje charakter místa a ve zcela základní rovině jej činí vůbec poznatelným. Pro většinu sakrální architektury platí, že role světla je pro vytváření působivé scény stěžejní. Každý, věřící i bezvěrec, po vstoupení do prostoru římského Pantheonu zažije plnou zkušenost vrcholné sakrální stavby. Vzdušný široký centrální prostor určený všem bohům je zakončen na vrcholu kopule otevřeným průhledem k nebi (oculem). Kýžený silný prožitek vzniká kombinací rozlehlého nehybného prostoru a putujícího kuželu světla po stěnách. Odráží se v něm základní orientace člověka ve světě, biologický rytmus a současně je v něm přítomna nedosažitelnost světla, základní zkušenost něčeho, co překračuje rozměr lidské existence. Lze říci, že tato výjimečná stavba stojí jako horizont vůči všem dalším stavbám (ačkoli již předchozí stavitelé dokázali propojit symboliku architektury a nebe, jako ve starověkém Egyptě). Platí to i pro symbolické uchopení světla opatem Sugerem, jenž ho převedl na formy architektury v St. Dennis nedaleko Paříže, v nichž se rodí gotika. Stejně tak to platí pro mistrné – doslova divadelně scénografické – vedení světla Gian Lorenza Berniniho či světelná dramata jeho římského barokního souputníka Francesca Borrominiho. Oba jsou si vědomi možností světla v architektuře a naplno je využívají: Bernini přivádí na oltář tajemné světlo ze skrytého zdroje jako v kostele Sant´Andrea al Quirinale a Borromini jen
o pár desítek metrů na římské via del Quirinale nechává kopuli kostela San Carlo alle Quattro Fontane nadnášet světlem ubíhajícím někam do vertikálního nekonečna. A při pozorném pohledu lze srovnatelné využití světla rozpoznat i v moderní architektuře. V rychlém historickém úvodu je nastíněna myšlenková skica, která upozorňuje na některé opakující se světelné kompozice sakrální architektury v druhé polovině 20. století (ale nejen tam).
Současné stavby, mezi nimi projekty architektů jako Peter Zumthor, Mario Botta, Christian Kerez či studia Marte.Marte, jsou dalšími přírůstky do dlouhé řady a jejich kvalita mnohde nespočívá v novosti formy či materiálu, ale ve schopnosti zdůraznit archaickou sílu světla. Vždyť úloha sakrálního prostoru je jednou z nejtrvalejších v dějinách architektury. Ve věku „odkouzlení“ světa, abych využil trefného označení racionalistické společnosti Maxe Webera, se může někdy jevit využití těchto zkušeností silného emocionálního náboje světla jako cynicky manipulativní, jako vytváření efektu pro efekt samotný, jinak řečeno naplňování povrchní touhy po spektáklu. Hranice mezi autentickou tvorbou s vystupňovanou světelnou kompozicí a spektakulární falešností však není ostrá.
Nakonec je třeba uznat, že světlo ovládá prostor jako hudba, a ač se do ruky chytit nedá, ruce velkých architektů ho umí vést a soustředit tak, aby vytvořilo moment jedinečnosti, která formuje naše prožitky architektury a v nejlepším případě v nás vyvolává záchvěv nekonečna či závrať ze síly prostoru. Napětí mezi imateriálním světlem a nabíráním hmoty díky světlu je jádrem výstavy. Nic z toho by nemělo význam, kdyby tu nebyla naše vlastní angažovanost, racionální i emoční, naše myšlenkové i tělesné prožívání prostoru a místa, které dávají těmto stavbám smysl.

Filip Šenk