Když se autorka současné výstavy v Nice, Sabina Falcmanová, procházela borovicovými lesy Severních Čech, aby nasbírala smůlu ze stromů pro svůj projekt, objevila v sobě nový pocit: dobyvatelskou potřebu co nejrychleji získat co nejvíce. Míza, která je v podstatě krví stromu, se stala pouhým nástrojem k “výrobě”.

 

Z pryskyřice vyrobila Sabina misky, ze kterých vylézají šlahouny, které mohou připomenout mízní kanálky. Ty sice vzdávají hold majestátnosti a síle nejen stromů, ale přírody obecně, zároveň ale pokládají zásadní otázky současnosti: jaký je vlastně vztah člověka a přírody? Mohou tyto dva světy harmonicky koexistovat nebo lidská potřeba zisku neumožňuje udržování rovnovážného stavu? Který z těchto dvou hráčů je silnější?

 

Pryskyřicové misky jsou tu konfrontovány s lidskou civilizací, která se zarytě snaží přírodu usměrňovat a využívat k vlastnímu zisku. Cihly, které jim slouží jako podstavce a ke kterým se působením tepla napevno přilepily, už si ale příroda postupně podmaňuje. A bude postupovat dál: čistý, lidský prostor Niky, určený původně pro prezentaci zboží, se tak může znovu stát živým místem přírodních procesů. Ačkoli se okolní městské prostředí se svými masivními materiály a neustálým životním během zdá věčné, je na místě pochybovat o jeho síle tváří v tvář organickým silám a ptát se, zda odolá nekonečným živelným procesům přírodního života.

 

Kurátorky: Anna Crhová a Anna Roubalová

Grafika: Jan Stuchlík a Jarka Straková