RYAN TRECARTIN: Každodenní radosti

Seznamte se s „nejdůležitějším umělcem od 80. let dále“ (The New Yorker). Pokud ve vás tato fráze vyvolala nějaká očekávání, rychle se jich zbavte. Nic vás nepřipraví na vizuální smršť na pohled naprosto nesmyslného žvatlání a estetiky jednoduchých grafických editačních programů. V křiklavě barevných scénách pobíhají zmalované postavy v parukách, které jako by se vám snažily sdělit něco důležitého. Zastavíte se a snažíte se zachytit, co říkají. Ale smysl jakoby se ztrácel někde mezi obrazovkou a vámi.

Trecartinova videa nabízejí příběh, můžete se ho pokusit sledovat. Pohybují se od stopáže pár minut po několik hodin. Pokud video nedokoukáte do konce, nikdo vás nebude podezírat z nezájmu. Záleží jen na vás, jak dlouho vydržíte. Na dlouhém sledování Trecartinových videí je totiž cosi masochistického. Působí nepopsatelně subverzivně a bizarně. Člověk si až bolestivě uvědomí, jak pomalu plyne čas.

Podivně nelidské figury neustále komunikují, ale navzájem se neposlouchají. Otřepané fráze vyslovované mechanickým hlasem se střídají s prázdnými vokálními exkrementy, podpořené přehnanými gesty a chudými grafickými přídavky. Scény „z obýváku“ splývají dohromady s výjevy z počítačových her, reklam a internetového folklóru.

Nehledejte příběh, nechte na sebe volně působit scénu, do které právě vstupujete. Kam spějeme internetovou každodenností?

Nechte se obejmout radostmi každodenního života.