Roman Košťál – Bad Luck

Tak jako Boëthius psal o vrtkavosti štěstěny na stránkách knihy „Útěcha z filozofie“ a Niccolò Machiavelli diskutoval o roli štěstí (fortuna) v politice a vládnutí ve svém „Vladaři“, Roman Košťál pojednává o trnitosti bolestného neštěstí na plátnech svých obrazů. Výstava Bad Luck je sestavena převážně z menších formátů coby jedna velká pesimistická mozaika, kdy každý obraz představuje jeden mollový akord v jeho velkolepé symfonii tragičnosti a melancholie.

Za poslední rok se autorův styl posunul z tesklivých lyrických motivů ponuré filmové grotesky v silnější a zběsilejší výjevy plné všudypřítomného nebezpečí kombinovanými s vysokou intelektuální úrovní zvoleného výtvarného „jazyka“. Gotický folklór na hraně mezi Midsommarem a Lynchovými psychothrillery majoritně zobrazuje postavy žen. Všechna tato strašlivá okultní zjevení inspirovaná jungiánským archetypem „Animy“ představují metaforická zhmotnění temných stránek lidské psyché a podobně jako Braunovy alegorie „Neřestí“ v barokním Kuksu materializují vše špatné v nás. 

Dílo s názvem „Fetišistova zahrada“ pak zachycuje dvojici duchů muže a ženy coby mrtvého Adama a Evu, kteří byli vyhnání z ráje, aby se tam po smrti zase vrátili, načež ovšem zabloudili na pomezí mezi říší živých a záhrobím. Tato bizarní scéna dvou přízraků je však pouhou kulisou pro zlověstnou postavu kočky s fosforeskujícíma ženskýma očima, která jako by vystoupila z Verlainova sonetu „Femme et chatte“, vrhajíc černý stín tak, jako se vrhá harpuna. Ona kočkovitá nahrazuje v Košťálově zahradě biblického hada a ztělesňuje tak Ďábla.

Rollo May coby klíčová osobnost americké psychologie zabývající se schizoidními stavy v knize „Láska a vůle“ pojmenovává základní lidské tendence jako „daimon“: „Daimonická je naléhavá potřeba každé bytosti potvrdit sebe sama, prosadit se, udržovat se a růst. […] Projevuje se jako excesivní agrese, nepřátelství, krutost – tedy jako věci, které nás na nás nejvíc děsí, a které – kdykoliv je to možné – vytěsňujeme”. Košťál nám tyto potlačené motivy na svých plátnech záměrně připomíná a nastavuje nám ve své expozici nikoliv jen prosté zrcadlo, ale rovnou celé zrcadlové bludiště, jímž si musíme projít.

Malíř nám ve svých dílech přináší kruté evangelium, že veškeré štěstí je slepá náhoda a jelikož si nikdo nevybírá podmínky svého narození (své tělo, talenty, majetkové poměry, rodinu atd.), nelze tedy o životě hovořit jinak než o perverzní loterii. Košťál cynicky experimentuje na divákovi a jako biblický had mu podává jablko hříchu, jen aby mu ho vzápětí opět vzal a snědl sám. Astrofyzik Stephen Hawking prohlásil, že se Einstein mýlil, když řekl, že Bůh nehraje v kostky. Nicméně ve sféře umění a imaginace jsme to my, kdo může se zvoláním „Alea iacta est“ házet kostkami. Učiňte tak!

text: Kamil Princ