Předzahrádka

Předzahrádka je první samostatnou výstavou mladé sochařky Zuzany Kantové, studující na Akademii výtvarných umění v Praze.
Název projektu svojí gramatickou skladbou poukazuje k tématu, o který se autorka již delší dobu intenzivně zajímá a který by mohl mít vyústění ve formě její nadcházející diplomové práce. Tím tématem je zahrada. Předzahrádka tedy časově odkazuje k místu, které navodí první dojem, ale zároveň diváka / návštěvníka pouze připravuje / seznamuje s prostředím, ve kterém se nachází / pohybuje.
Zahrada v pojetí Zuzany Kantové existuje v různých polohách. Může nabývat rozličných tvarů a existovat jako nepopiratelný fyzický artikl, stejně jako metafora pro fůzi přírody, umění, architektury a urbanismu nebo sociálních vztahů uvnitř struktury s předdefinovanými pravidly. Jedná se tedy o koncepci spojení zdánlivě různých kategorií a prvků.
Tato výstava prezentuje fragment ze série, na které Zuzana Kantová mimo jiné pracovala poslední rok a je pro ni také příznačné sloučení zdánlivě odlišných forem. Jedná se o sochařské objekty v sobě svým charakterem spojující dědictví dvou krajních formálních sochařských přístupů. Na jedné straně klasické figurální přemýšlení o soše jako ideálů fyzické krásy, na straně druhé socha jako objekt ve smyslu, ve kterém se vyvinula v druhé polovině 50. let, minimalismu.
Tento projekt vyplňuje prostor mezi nimi, aniž by ubíral na vážnosti každého
z nich. Momentem syntéze je vtip kombinující je způsobem podobným naroubování. Vznikají tak personifikované objekty rozvíjející dialogický proces jejich vetknutí. Jsme zvyklí vídat pospolu tyto dva koncepty ve výstavních prostorách, avšak v odlišných rolích. Rolích, které sice mohou fungovat vedle sebe avšak často bez vyšší ambice neznevažovat se navzájem. Konkrétně se jedná o kombinaci kubického objemu, který zastupuje artefakt minimalistické sochy v její krystalické podobě a zároveň se shoduje s jeho praktickým použitím ve výstavnictví, jako soklu. V případě vytvářených objektů, je tento sokl opatřen končetinami odlitými dle živého modelu.
Dohromady pak vzniká socha, podobná svými proporcemi lidské figuře, která se podle zvolených gest situuje do různých situací.Koexistencí v rámci jednoho objektu rozehrává ve výstavním prostoru dialog s divákem, který se pohybuje mezi sochami připomínajícími eklektické sepjetí vystaveného uměleckého artefaktu spolu s výstavnickým itinerářem. Objekty zmrazené v konkrétním fyzickém úkonu pojímající výstavu jako koherentní hmotu díla a události.

Petr Krátký