POSLEDNÍ PROSTOR PRO ČLOVĚKA

Výstavní projekt Poslední prostor pro člověka pojaly z hlediska kurátorského jeho iniciátorky Pavla Gajdošíková, Daniela Baráčková a Petra Herotová převážně na základě společné intuice namísto pevně vymezeného obsahového rámce. Sjednocujícím motivem je prostor nebo prostředí. Téma však není uchopeno jen skrze atributy, které jej vymezují (architektura apod.), ale také skrze faktory, které jej „vyplňují“, jako jsou události, vztahy, prožívání
nebo citová hnutí. Participující umělci prostor nenahlížejí jako objektivní spekulanti, nýbrž jako tvůrci a spolunositelé jeho obsahu. Může to být žitý intimní prostor a vztahování se k němu, nebo naopak místo, kde se člověk ocitne nedobrovolně, jako sociální či zdravotní zařízení, a je tudíž odkázán k jeho „trpěnému“ sdílení. Zároveň může jít jednoduše o lokaci, jejímž „duchem“ se umělec zabývá.

Ambicí projektu je kombinovat pohledy na člověka obdařeného i obtěžkaného prostorem. Zdánlivě zprofanované téma člověka a prostoru není vyčerpáno. Místo jako status, determinace vztahů, fatalita teritoria, limity orientace, relativita pozic, to vše jsou témata, která mohou být nadále bohatě nahlížena.

Jako strategii pracovního postupu iniciátorky zvolily oslovování umělců a umělkyň na základě již existující „věci“ nebo charakteru jejich tvorby, což v řadě případů vyústilo v další spolupráci. Výstava je syntézou prací vytvořených nezávisle na tomto projektu a participativních děl, která jsou výsledkem iniciované spolupráce. Takto zvolená koncepce
dala vzniknout příběhům, které společně vytvářejí dějové pozadí výstavy, jež je naznačeno v řádcích níže:

Pavla Gajdošíková přizvala ke spolupráci Danielu Baráčkovou, a ta zase Petru Herotovou. Po nějakém čase oslovily další umělce a umělkyně. Jana Pfeiffera přizvaly jako „mentálního architekta“.

Daniela Baráčková natočila pohled ze smrtelné postele své babičky, která zemřela v domově důchodců v Černé Hoře.

Pavla Gajdošíková zaznamenala nejčastěji vykonávané trajektorie Daniely Baráčkové, Terezy Severové a sama sebe. Všechny tři mají malé dítě.

Od Petry Herotové přišly poštou k Daniele Baráčkové temelínské kresby. Petra se přestěhovala k Temelínu z Blanska. V Temelíně pracuje její muž.

Katarína Hládeková nechala dopravit zmenšený model svého domu, který chátrá. Je to v pořadí již druhý model. V tom prvním provozovala galerii 1k15, v tomto novém vystavuje fotografie svého dědečka Vladimíra Majerčiaka, amatérského fotografa.

Eva Jiřička se během posledního roku ptala stařenek, kterou jedinou věc by si s sebou vzaly ze svého domova, když by jej musely opustit. Sbírku rozličných odpovědí zhmotnila ve svém objektu. Ústředním bodem se stala hůl, která jako jediný předmět byla při rozhovoru přítomná.

Barbora Klímová se na Rohanském ostrově nedaleko Karlin Studios setkávala s Danielou Baráčkovu a Janem Pfeifferem. Procházeli, účastnili se a zasahovali do dění tohoto rozvojového území, které momentálně čeká na výstavbu nových exkluzivních bytů a kanceláří.

Eva Koťátková přivezla knihovnu, svojí verzi pojízdné knihovny, které se dřív používaly v nemocnicích. Vyráběl je často personál sám. Literatura, která knihovnu zaplňovala, byla vybrána tak, aby nerozrušovala pacienty.

Jan Pfeiffer se stal pozorovatelem situace, kdy jeho přítel žijící ilegálně v USA, musel na povel úřadu po 20-ti letech zemi opustit. Příběh deportace zpracoval ve své videoinstalaci.

Iveta Pilařová přinesla své video, ve kterém chodí pán vodou sem a tam. Učí se znovu chodit, nebo se pokouší chodit nezapomenout.

Tereza Severová rozšířila prostor společné instalace o prvek „video-oken”, která jsou promazávána a zaslepována v nekonečné smyčce.

Veronika Vlková k sobě do brněnského bytu pozvala Evu Jiřičku, aby zareagovala na její instalaci, kterou v bytě pro Evu připravila.

Ladislav Vondrák a Monika Vondráková natočili video, které dokumentuje Moniku, jak hodinu stojí v předklonu a opírá se o futra v jejich společném bytě.