Petr Veselý – Srdce

Petr Veselý (*1953) absolvoval studia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (1969–1973; obor malba, prof. Coufal) a Akademii výtvarných umění v Praze (1973–1979; speciální ateliér krajinářského a figurálního malířství prof. Jana Smetany). Působil na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1982–1992) a na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně (1992–1995, 2002–2007 jako vedoucí ateliéru Malířství 1); v letech 1995–2020 byl vedoucím oboru Malířství na Střední škole umění a designu v Brně. V roce 1993 se habilitoval pro obor malířství. Věnuje se malbě, kresbě, tvorbě objektů a instalací. Od roku 1996 je členem Umělecké besedy, podílel se také na aktivitách Tovaryšstva malířského (Vladimír Kokolia, Petr Kvíčala, Jan Steklík) a TT klubu. V roce 2009 mu byla udělena Cena města Brna v oblasti výtvarného umění.

Petr Veselý na uměleckou scénu vstupoval v rozporném období vrcholné normalizace, kdy absolvoval studia na brněnské Střední umělecko-průmyslové škole (1969–1973) a na Akademii výtvarných umění v Praze (1973–1979). Obojí, generační i institucionální rámec, jej řadí do okruhu umělců, kteří se na přelomu 70. a 80. let začali vymezovat vůči dosavadní praxi polooficiálního či neoficiálního umění – a pokoušeli se hledat vlastní cesty z vynucené izolace. Transformační období je obyčejně vedlo cestou „revoluce“, příklonu k transavantgardě, k nové vlně německého expresionismu, k postmoderně. Pro Petra to platí podmínečně, podobně jako například pro Daniela Balabána, s nímž sdílí silné lokální i konceptuální ukotvení. Převraty transformačního období vždy vědomě poměřoval tradicí, ať již tou, kterou zakládala generace předcházející, teoreticky vedená Jindřichem Chalupeckým, respektive ještě podstatně starší, tradicí středověkého závěsného obrazu, francouzského realismu či kubištovského kubismu. Jeho východiska jsou proto v pravém slova smyslu metamodernistická – rovnoprávnou roli zde hrají přesvědčení o umění jako svébytné hodnotě i schopnost redukovat smyslový svět na znak, vyjmout jej z jeho původního prostředí a adaptovat pro účely konkrétního díla. Jakoby těch několik let náskoku, které měl oproti Tvrdohlavým, nebo naopak opoždění, vzhledem k Milanu Knížákovi či Jiřímu Sopkovi, vytvořilo specifické klima, v němž dospěl k vlastní představě o tom, co to znamená být umělcem, respektive umělecké dílo vytvářet. Podstatnou roli při tom sehrálo také jeho intenzivní pobývání mimo centrum – v domovském Brně. Otázka perifernosti, geografické či sociální, mediální i filozofické, „perifernosti vidění“, je v jeho případě zásadní, vede k výběru témat i partnerů, s nimiž se vede specifický „jednostranný dialog“. Řekne-li se v něm A, respektive se podnět jako A rozpozná, následuje Petrovo zvučné B – možná odpověď, možná vlastní zpráva, v každém případě nová významová vrstva.

Po studiích v Praze se Petr Veselý počátkem 80. let natrvalo usadil v domě svých rodičů, ve staré jundrovské kovárně. Právě toto prostředí, jeho přirozené procesy, se stalo jedním z živých zdrojů, referencí i kontrastních ploch jeho práce. Ve stejné době založil společně s Vladimírem Kokoliou, Petrem Kvíčalou a Janem Steklíkem neformální umělecký spolek Tovaryšstvo malířské, kladoucí přes všechnu odlišnost zúčastněných důraz na malířskou hmotu, na vztah figury a místa, tj. plochy, na význam. A byť se nakonec ve svém směřování uvedení rozešli, přinejmenším pro Veselého se jednalo o další z podstatných kapitol jeho tvůrčího zrání. Vedle postupujícího malířského abstrahování, které se nicméně stále opírá o figuru a vědomě zachází s barvou, se totiž na přelomu 80. a 90. let v jeho tvorbě postupně ustavil podobně silný proud redukované, grafické či textové, konceptuální skici. Plně se však etabloval také třetí, stále intenzivněji přítomný prvek, kterým bylo bezpečné ustavení obrazu jakožto objektu ve třetím rozměru. Z pevného sepětí zdánlivě disparátních poloh vzešlo pro Petra tak typické uvažování v „otevřených cyklech“ jdoucích napříč časem i médiem, odehrávajících se však zásadně na půdorysu obrazu. Respektive přesněji, vlastní hutné provázání jednotlivých motivů, jejich segmentů, symbolických os, gest, která procházejí soustavnou precizací, ostřením, jsou kontextualizovány, problematizovány, interpretovány, a to jak mentálně či imaginativně, tak rukodělně. Právě v ruce, která drží tužku, naznačuje gesto nebo natahuje provázek, se ustavuje veškeré pojímání světa, přičemž o nic menšího zde vlastně nejde.

Odtud vztahování se k autoritám, hrdinům minulosti i dneška, k přátelům, k blízkým i vzdáleným – k Jindřichu Štreitovi, Michalu Kalhousovi, Svatopluku Otiskovi, k Picassovi i Wendersovi, ke Steklíkovi, k vlastním juveniliím. Podobně jako se podle tepu jednoho, ustaluje srdce druhé, ustavuje se také naše vidění světa podle toho, jak na něj hledí ten, komu se podobáme – či usilujeme podobat. Podobnost, podobání se, rezonance, je klíčem k porozumění, k sounáležitosti. A právě jejich hranice a limity, jejich živost a proměnnost, Petr svou tvorbou celoživotně prověřuje.

kurátorka: Barbora Kundračíková