Petr Nikl, Ondřej Smeykal – Moaré

Podle internetové wikipedie představuje termín moaré optický efekt, který vzniká překrýváním nebo interferencí dvou pravidelných jen málo odlišných rastrů. Výsledkem takové konstelace obvykle bývá subtilní plošná vizuální struktura s matoucím prostorovým účinkem, ať už ve formě pruhů nebo kruhových obrazců. Přestože je moaré obecně vnímáno jako rušivý element, tedy svého druhu chyba, problém nebo přinejmenším nedokonalost, je samo o sobě působivé, a tak není výjimkou, že vzniká záměrně a využívá se jako tvůrčí výtvarný princip nebo dokonce účelový estetický prvek, třeba v textilním průmyslu. Svou paralelu má i ve zvukové oblasti. Tady se pro změnu jedná o skládání dvou blízkých kmitočtů nebo stroboskopický jev. A právě moaré je také klíčovým pojmem společné výstavy Petra Nikla a Ondřeje Smeykala.

Petr Nikl (*1960) a Ondřej Smeykal (*1975) jsou umělci, v jejichž tvorbě se vizuální a hudební sféra navzájem prolínají. Jestliže se první z nich etabloval především jako malíř, kreslíř, grafik a spolu s tím i specifický písničkář, aktivity druhého jsou naopak momentálně většinově ukotveny v akustické oblasti, navzdory tomu, že podobně jako Nikl vystudoval akademii výtvarných umění. Oběma je také společný smysl pro improvizační a performativní postupy a experiment obecně. Poprvé se profesně setkali už před pětadvaceti lety, tedy v roce 2000, když Petr Nikl Ondřeje Smeykala přizval k ikonickém projektu Hnízda her v pražském Rudolfinu. Od té doby jejich autorská spolupráce trvá, ať už se jedná o další interaktivní projekty jako například Labyrint světla (2009) v katakombách bubenečské čistírny odpadních vod, soustředěné dialogy projekce s elektronickým didgeridoo Líheň nebo koncerty příležitostné kapely Sváteční pop.

Nyní se ale poprvé představují ve zcela novém formátu, totiž společné práci na závěsných obrazech, které označují za vizuální partitury. Nejde přitom o výtvarný záznam ani nějakou ilustraci hudby. Jejich intuitivní tvorba, která se odehrává v rámci abstrahujícího tvarosloví, připomíná spíš postup při nahrávání skladby, kdy se přes sebe ve studiu postupně vrství stopy jednotlivých nástrojů. Podobné je to i v tomto případě. Základní schématický vzorec – pattern – obvykle vytváří Petr Nikl, po něm následuje barevná intervence Ondřeje Smeykala, načež mohou následovat další zásahy. Formálně kombinovaná technika, která většinou zahrnuje kresbu tužkou, práci s pigmenty a pastel, volně navazuje na Niklovy kresebné kompozice z první poloviny desátých let. Druhá obrazová série rozvíjí experimentální linii Niklových samovolných mechanických obrazů, které tentokrát vznikají pomocí robotického vysavače, s nímž poprvé pracoval v roce 2022 při své výstavě v brněnské Fait Gallery.

Jestliže první cyklus staví na hudebním přístupu – jakési jednotě v různosti, tedy na tom, aby si jednotlivé vizuální vrstvy vyhověly, navzájem spolu ladily a vytvořily harmonický celek, druhý naopak vzývá moment překvapení, kterého není možné dosáhnout běžnými výtvarnými postupy. V obou případech pak hrají zásadní roli principy vrstvení, prorůstání a práce s repetitivním tvaroslovím. Přestože se ve výsledku jedná především o výstavu závěsných obrazů, expozice představuje prolínavou instalaci, otevřený hudebně-vizuální prostor, který má i svou akustickou složku nebo zónu, kde živě vznikají robotické kresby v písku, jakési domácí paralely geoglyfů. Je to dvojdomý pokus ukázat, že hudba je obrazotvorná. Meditativní ponor pod fluidní emotivní hladinu. Výtvarné orchestřiště, v němž jedna a jedna nutně nemusí znamenat dvě.

kurátor: Radek Wohlmuth