Pavla Sceranková & Dušan Zahoranský / I. Hosnedl / Š. Koudelová

PAVLA SCERANKOVÁ & DUŠAN ZAHORANSKÝ / PRÁCE NA BUDOUCNOSTI
Kurátor: Václav Janoščík
Architekt výstavy: David Fesl

Jakým způsobem, v rámci jakých podmínek a vztahů, to co děláme, spoluutváří svět. Nejen jak ho známe, ale i takový svět, který bychom chtěli sdílet, pro který má smysl pracovat. To je “práce na budoucnosti” z názvu výstavy Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského, kteří k ní přizvali dva hosty Václava Janoščíka a Davida Fesla. Výstava není retrospektivou, ale naopak prezentuje zcela nové práce, které jsou spojené na jedné straně s tématem práce a jejího sdílení, na druhé straně s problémem komunikace a její nefunkčnosti. Práce i komunikace proto nejsou pouze tématem, ale uskutečňují v samotné výstavě ve formě zón určených k práci, odpočinku a setkávání. Výstava tak není jen dosud největší výstavou obou autorů, ale zve diváky k jinému, intimnějšímu setkání s uměleckou prací a s možností vstoupit do prostoru práce a komunikace.

IGOR HOSNEDL / SMARAGDOVÝ SIRUP SADU SLIBŮ
Kurátor: Domenico de Chirico

Podle Carla Gustava Junga jsou protikladem persony já obyvatelé nevědomí neboli archetypy. Ty jsou definovány jako archaické pozůstatky psýché a jako takové jsou přítomny už od narození. Funkcí takzvaných archetypů je tedy dát vzniknout bytostnému já a umožnit mu zatřást stromy v sadu slibů, poranit je a získat tak metaforické symboly vítězství podobně jako pryskyřici ze stromu. Malba Igora Hosnedla, procházející přes kresbu a využívající archetypy jako automatickou kresbu, existuje ještě předtím, než se štětec namočí do barvy.

ŠÁRKA KOUDELOVÁ / OUR BODIES SO SOFT, OUR LIVES SO EPIC
Kurátor: Laura Amann

Ve výstavě Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic vytvořila Šárka Koudelová instalaci založenou na věčném protikladu prchavé a křehké povahy naší fyzické přítomnosti a našich beznadějných, avšak neustávajících pokusech získat trvalý důkaz života tak úžasného, že jej lze uzavřít do vzácného šperku. Svůdné, hravé, mistrovsky provedené a zároveň stále nepřirozené a emocemi nabité objekty nám připomínají svoji složitou dokonalost a bohatou symboliku. Přívěsek děděný z matky na dceru, symbol milencova oka zhotovený na zakázku pro tajnou lásku, smuteční prsten vyrobený z dětských vlasů, prostý, avšak jednoznačně výmluvný snubní prsten – je snadné navázat vztah s těmito drobnými sochařskými díly, jež se aktivují výhradně nošením. Přesto nás jen zřídka napadne, že tyto předměty vyjadřují něco, co by se nám zdálo naivní nebo nevkusné říct nahlas, a že jejich nejpravděpodobnějším posláním je přežít svého nositele a svůj účel.