PAVEL NEŠLEHA: Možnosti zobrazení

Malíř Pavel Nešleha (1937-2003) patří k výrazným osobnostem generace šedesátých let a k názorovému okruhu umělců pražských neveřejných Konfrontací roku 1960. Jeho tvorba je mnohostranná a ideově bohatá. Zahrnuje malbu, grafiku, kresbu, objekty, environmentální projekty a fotografie. Současná výstava, nazvaná podle umělcova obrazu, představuje výběr několika důležitých děl, kterými promýšlel různé možnosti vyjádření své reflexe přítomného světa. Konfrontací malby, digitálních fotografických tisků a virtuálního televizního obrazu dává nahlédnout do způsobu, jímž práce prezentoval a v jejichž ideové trojjedinosti si uvědomoval „omezenost našeho vnímání a prožívání.”

Narodil se 19. února 1937 v Praze. Po absolutoriu Výtvarné školy v Praze na Vinohradech (1952-1956) pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru monumentální malby prof. Aloise Fišárka (1956-1962). Expresivní a informelní práce z přelomu 50. a 60. let směrovaly jeho tvorbu k existenciální tématice, v níž se s koncem desetiletí prosazovaly náznaky figurace a přezvětšené, syrově podané detaily lidského těla. V roce 1968 získal tříměsíční stipendium francouzské vlády a odjel do Paříže. Začal fotografovat. Zájem o přesně viděný předmět podstatně ovlivňoval jeho výtvarný projev; veristicky zpracovaný prvek zprvu násobila ironická absurdnost, následně ho obohacovaly symbolické významy, které v 70. letech vedly umělce k meditativnímu zhodnocení skutečnosti. Východiskem jeho práce se tehdy stal vztah k přírodě a tematika přírodních živlů.

Vznikaly pozoruhodné malířské projekty (např. polygonální obrazový environment Živly, 1983-1985; objekty Iluze v soukromí, 1985 a Celospolečenské využití ohrad, 1988 ad.). Jejich koncepce vycházela z konfliktu iluze a reality. Tento do krajnosti vyhrocený vztah, vyjadřovaný veristickým ztvárněním, abstrakcí a asamblážovanými reálnými prvky, vytvářel motivickou bázi i následné tvorby. Zaujetí procesy přírodních dějů zasahovalo též Nešlehův fotografický projev. Od sedmdesátých let vznikaly početné série přírodních struktur, krajinných scenérií a záběry mizejících památných míst (např. cykly Václav Levý, 1975-98; Braunovské reflexe, 2000; Valečov a Drábské světničky, 2000; Házemburk, 1999; Oybin, 2000 aj.), v nichž obnažoval zasuté stopy dávné historie a těžil z nich prohloubení duchovní báze svého díla.

V roce 1987 se stal spoluzakladatelem skupiny Zaostalí a od roku 1995 členem obrozeného spolku S.V.U. Mánes. S nástupem devadesátých let začal pedagogicky působit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1991 byl jmenován profesorem, vedl malířský ateliér (do 2002) a zastával funkci studijního prorektora (1990-1997 a krátce v roce 2001). Od roku 1990, kdy získal tvůrčí grant The Pollock-Krasner Foundation, se začala v Nešlehově malířské tvorbě stále intenzivněji prosazovat mytická témata (Ikarův pád, Oidipus). Výtvarný projev postupně zjednodušoval a syntetizoval. Do popředí se dostávala spolu s artikulací proměn skutečnosti problematika světla. Její duchovní dimenzi se mu podařilo zachytit v obsáhlém cyklu pastelů Záznamy světla (2002-2003), jenž se stal poslední prací a svým způsobem i jeho tvůrčím odkazem. Zemřel v Praze dne 13. září 2003.

Za života uspořádal (od 1967) téměř 30 samostatných výstav a účastnil se (od 1965) početné řady domácích a zahraničních kolektivných výstav; získal řadu ocenění, jeho díla vlastní významné domácí a zahraniční veřejné a soukromé sbírky.