Patřit světu

Tvorba je odevzdávání se světu, dávání se všanc. Dílo vyslané do světa, i prostřednictvím galerie, patří už světu umění. A toto „odevzdání se“ může mít tisíce podob, byť svět je jen jeden a pořád jedním zůstane. Rozdílná a různá jsou ale díla. V případě naší výstavy „patří světu“ objekty, šperky, malby a digitální vizualizace.

Čtyři výstavy, každá jiná, a přesto mají něco společného, vztah k našemu dnešnímu světu, a především k člověku, který tento svět obývá. Kruhy Vladimíra Kovaříka, realizované i tušené, jsou odkazem k nejstaršímu lidskému symbolu. Šperky Ute Deutz očekávají kontakt s lidským tělem. Obrazy Julie Marchlewske ukazují na svět předmětů denní potřeby, kdy je lidská stopa jen předpokládaná. Digitální vizualizace Aliaksandy Laurové nás vedou do nitra světů, které člověk stvořil, ale do kterých se dá vstoupit jen kouzelným zaklínadlem algoritmického kódu.

Sloveso patřit může v českém jazyce nést několik významů, navzájem si blízkých. Název výstavy Patřit světu otevírá jejich široký, propojující se diapazon, můžeme je konkretizovat na autorech a dílech, která je na naší výstavě naplňují.

To, že někdo patří světu, není výrazem podřízeného stanoviska, ale naopak dialogického, recipročního, participativního. To, že patřím světu, může znamenat, že se za něj cítím odpovědný a chci se podílet na jeho správě. Tento postoj se samozřejmě může jevit značně donkichotsky, ale zároveň taky může obsahovat poselství skryté v povídce Pokušení ze souboru Boží muka, první samostatné knihy Karla Čapka: „Mé místo je úzké, ale mohu je prohloubit.“ Vědomí přináležitosti, patřičnosti ke kultuře daného společenství, společnosti jako takové a v důsledku i celého ekosystému v širokém slova smyslu je bytostnou součástí myslícího a cítícího jedince (tato synergie je naprosto nezbytná) bez ohledu na jakoukoliv jeho další charakteristiku. K aktivnímu postoji této přináležitosti, patřičnosti, onoho titulního „patřit světu“ se váže touha zanechat zde stopu, vřadit se do kontinuity, být práv návaznosti na minulost a mít vůli k projekci vlastního postoje směrem k těm, kteří přijdou po nás, kteří nás následují. I v této modalitě je široké rozpětí.

Dlouhá léta byl na umění kladen nárok věčnosti, zcizen Hippokratovi před dvěma a půl tisíci lety v aforismu ars longa vita brevis a také patřičně posunut ve významu, protože původně řecký výrok obsahuje slovo techné (dovednost, řemeslo), které se do latiny překládá jako ars (umění). A jsem u onoho zkratovitého nároku, že umělecké dílo tady musí být věčně. Antičtí tvůrci nám kritiku tohoto postoje trvanlivostí svých děl nijak neulehčili, stejně tak románští, gotičtí, renesanční a barokní architekti, malíři a sochaři. A například ještě před sto lety malíř pražských tajemných nálad Jakub Schikaneder vyjadřuje svou vlastní nutkavou touhu „nechat zde po sobě stopu“.

Nepřebírejme ale tento maximalistický nárok původního výroku a přikloňme se spíše k plnému využití účinku díla teď a tady, když už jsme vzpomněli latinu, tedy hic et nunc. Myslím, že tři tvůrkyně a jeden tvůrce předstupují před vás s díly, která vyžadují aktivní myšlenkový a emoční přístup, v každém jednotlivém případě jiný, ale přece jen v něčem společný. Společný především v absenci prvního představeného významového plánu, kdy vyžaduje nejen emoční, ale také rozumovou inteligenci, vcítění, představivost a také jisté povědomí o moderním umění. A samozřejmě otevřenost novému. Myslím, že všechny tři naše autorky a jeden autor vědomě chtějí patřit světu ve smyslu, který jsme zmínil výše. A to není málo.