Paratexty fotografie, 2. výroční konference KF FAMU

10:00 – 11:30
Petra Trnková
Negativ – série – kontext

Zatímco většina historiků, teoretiků a sběratelů fotografie soustředí svou pozornost na tzv. „printy“, podstatným, v pravém slova smyslu jedinečným a přesto nedoceněným klíčem k porozumění dějinám fotografie jsou negativy. Pokud možno v sériích a v konfrontaci s pozitivy. Kromě informací o způsobu manipulace původního obrazu či použité technologii zde často najdeme i krátké textové zprávy, které bývají na pozitivech z různých důvodů skryty. Tyto se tkají nejen obsahu, datace či autorství, ale mnohdy i způsobů evidování a dalšího využívání. Cílem příspěvku je ukázat na několika vybraných příkladech z éry kolodiových negativů a suchých skleněných desek (např. Gabriel Gudenus, Andreas Groll, Anton J. Trčka) jaký typ a jaký rozsah informací lze z takovýchto textových fragmentů vyčíst.

Petra Trnková je vědeckým pracovníkem ÚDU AV ČR. Ve svém výzkumu se zaměřuje na fotografii 19. století. V současné době dokončuje monografii o počátcích fotografie v českých zemích.

Kateřina Svatoňová
Zkušební záběr 

Během zpracovávání pozůstalosti kameramana Jaroslava Kučery se mi do rukou dostalo několik unikátních zkušebních, trikových záběrů, které mě nepřestávají fascinovat. Triková kopírka, na které vznikaly, zpracovává jak filmové materiály natáčené pro daný film, tak nejrůznější – i starší – materiály fotografické. Mnoho z výsledných kopií zůstává skrytých, pouze některé se stávají součástí výsledného snímku. Tyto záběry se ocitají v prostoru mezi statickým a pohyblivým obrazem, mezi fotografií a filmem, ale poukazují i na specifickou mezeru mezi technikou a uměním, mezi jasnými pravidly a neurčitostí. Příspěvek vycházející z popisu materiálu a jeho technické realizace se pokusí uchopit zkušební záběr jako jistý hraniční text, který přesahuje jak do prezentovaného díla, tak do oblasti paratextu, komentáře, záznamu, paměti i vnitřního dialogu tvůrce, chce se ptát po jeho povaze a sledovat teoretické otázky, které může vyvolávat.

Kateřina Svatoňová, vedoucí Katedry filmových studií FF UK, se dlouhodobě věnuje teorii, historii a filosofii médií, mediálně-archeologickému výzkumu (české) modernity, proměnám (vnímání) prostoru a času ve vizuální kultuře, paralelním dějinám kinematografie a vztahu filmu a jiných médií.

Jan Švelch
Paratextualita screenshotu v kulturním průmyslu počítačových her

Screenshot jako obdoba virtuální fotografie vystupuje v kontextu počítačových her ve dvou základních rolích. V rukách vývojářů a vydavatelů je to propagační nástroj, který jako znak (v Peircově typologii jde o index) zastupuje počítačovou hru. V podání hráčů a fanoušků může sloužit jako způsob dokumentace herních zážitků a jejich následného sdílení. To, zda je screenshot oficiálním nebo uživatelským artefaktem kultury počítačových her, zásadně ovlivňuje jeho paratextualitu ve vztahu k počítačové hře. V prvním případě slouží screenshot jako paratext, protože dokládá existenci hry a zachycuje její vizuální podobu. Oproti tomu neoficiálního screenshot danou počítačovou hru transformuje nebo ji komentuje, je tedy ve vztahu hypertextuálním a metatextuálním podle Genetteovy teorie transtextuality. Screenshoty kolem sebe ale vytvářejí ještě další vrstvu paratextuality pomocí prvků, jako jsou popisky a další technické informace.

Jan Švelch je nezávislý výzkumník, který v roce 2017 dokončil doktorské studium v oboru mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve výzkumu se zaměřuje na paratextualitu, počítačové hry, mikrotransakce a fanouškovské komunity.

12:00 – 13:00

Martin Foret
Fotografie a text v kontextu domácího obrázkového seriálu

Když fotografie jako médium reprezentace, jakkoliv ještě reprodukčně limitovaná, začala ke konci 19. století pronikat do domácích obrázkových periodik, plnila různé funkce a bývala připojována k žánrově různým textům. Mimo jiné se stala i materiálem pro konstruování obrazovo-textových sérií odpovídajících v té době se ustavujícímu (obvykle z kreseb či grafik složenému) obrázkovému seriálu. Příspěvek se soustředí na specifičnost konkrétních realizací tohoto „sub-žánru“ v jeho počátcích a naznačí i jeho další vývoj a proměny ve 20. století, kdy se fotokomiks či foto-román podle Gaudreaulta s Marionem „historicky spojil s žánrem sentimentálních příběhů a červenou knihovnou“, ale i s digestově-propagačními formáty spjatými se světem filmu.

Martin Foret působí na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky FF UP, kde přednáší teorii obrazu a vizuální studia. Badatelsky se zaměřuje především na problematiku vizuální komunikace a vztah obrazu a textu, v posledních letech se soustředí také na teorii komiksu a dějiny československého komiksu.

Václav Janoščík
I prefer not to: text-obraz-mem

Minimálně od 80. let nás Vilém Flusser varuje před „telematickou společností tvůrců a sběratelů obrazů“, ve které se obrazy stávají čím dál tím více takovými, jak je příjemci chtějí, a zároveň lidé se stávají takovými, jaké je chtějí obrazy. Nejsvrchnější vrstvou této smyčky mezi obrazy a uživateli představují memy popsané již Richardem Dawkinsem. V prostředí sociálních sítí, online vyhledávačů a automatického indexování memy získávají poměrně konzistentní podobu a funkci. Ve svém příspěvku se nebudu snažit o kvantitativní výzkum, ale spíše o popsání určité kulturní logiky současné memetické kultury na základě propletení textu a obrazu. Pokusím se postavit kritické, či filosofické stanovisko proti akcelerujícímu proudu instantních významů. Toto stanovisko přitom není nepodobné známému výroku písaře Bartlebyho – I would prefer not to – který se sám stal memem či metaforou; výrazem kritiky i rezignace pod tíhou komunikativního kapitalismu.

Václav Janoščík je pedagogem, teoretikem a kurátorem. Působí na KF FAMU, AVU a UMPRUM a zaměřuje se na současné umění, teorii médií a současnou filosofii.

14:00 – 15:30

Tomáš Dvořák
Evidence fotografie

V umění 60. a 70. let se objevila řada projektů využívajících „nalezené“ vědecké fotografie (např. Szarkowskiho výstava Once Invisible, MoMA 1967 či kniha Evidence Larryho Sultana a Mikea Mandela z roku 1977). Spojují v sobě oba významy termínu evidence: evidentního a evidovaného, průkazného a archivovaného. Ve svém příspěvku hodlám jednak analyzovat dobový kontext a specifičnost tohoto zacházení s fotografickou dokumentací, jednak se věnovat historickému vývoji diskursivní konstrukce vizuálního svědectví od nástupu technických obrazů po současné autory typu Trevora Paglena či Taryn Simon.

Tomáš Dvořák se věnuje pedagogické a výzkumné činnosti v oblasti dějin a teorie fotografie, médií a vizuální kultury na KF FAMU. Současně působí jako vědecký pracovník Filosofického ústavu AV ČR. 

Josef Ledvina
O námětu a formě: Edward Weston a Clement Greenberg

V roce 1946 publikoval Clement Greenberg recenzi výstavy fotografa Edwarda Westona v MoMA. Konstatuje v ní na jedné straně tendenci tehdejších fotografie k plné ostrosti a na druhé sklon k nápodobě abstraktních konfigurací moderního malířství. Prvnímu, coby dokladu toho, že se fotografie „rozhodla být věrna sama sobě“, přitakává, druhé naopak kritizuje jako projev mediální nevěry. Jestliže však Greenberg u Westona vnímá „nedostatečný zájem o námět“, Westonovy deníky svědčí o opaku. Zelí, tykvím nebo toaletním mísám je tu věnována minimálně stejná pozornost jako čistým formám. V příspěvku využiji dobové textové evidence k tomu, abych v detailu ukázal, jakou roli hrály oba tyto aspekty (námět + forma) ve vizuálním chování producentů i recipientů modernistické fotografie.

Josef Ledvina je historik umění a umělecký kritik. Působí na KF FAMU a je šéfredaktorem časopisu Art+Antiques.

Michal Šimůnek
Rétorika lomografie

Lomografie je označení pro fotografie zhotovené fotoaparátem značky Lomo, kterým lze pořídit jakékoli snímky, jež by se nutně nemusely lišit od těch pořízených aparáty jiných značek. Kolem lomografie se však pod marketingovou taktovkou Mezinárodní lomografické společnosti utvořila specifická spotřební a lifestylová komunita, v jejímž rámci se na základech technologicky dané specifičnosti lomografie (šumy technické povahy, vinětace, tonalita apod.) konvencionalizoval soubor pravidel, jež do značné míry určují co, kdy, kde a jak je přijatelné lomografovat. Příspěvek empiricky vychází z analýzy marketingových paratextů lomografie a z lomografií sdílených členy komunity na oficiálních online platformách. Teoreticky a konceptuálně se opírá o Barthesovy studie věnované rétorice fotografického obrazu a o sociologické výzkumy spotřebitelských komunit, přičemž cílem je identifikovat rysy lomografické rétoriky a ukázat, jak a proč se samotný aparát Lomo stal klíčovým paratextem každé lomografie.

Michal Šimůnek působí na KF FAMU a na FM VŠE. V badatelské a pedagogické činnosti se zaměřuje na oblasti vizuální a spotřební kultury, v poslední době se věnuje okrajovým podobám fotografické praxe a komunitám, které se kolem nich formují.