Ondřej Vinš — Pěší věc / Věnováno Eratosthenovi z Kyrény

Instalaci Ondřeje Vinše Pěší věc (2018) lze podle autora chápat jako „mechanicko-chemický zápis“, ve skutečnosti však v sobě tento několikaměsíční experiment, jehož název je vypůjčený ze stejnojmenné sbírky básní Petra Kabeše, nese nepřehlédnutelnou poetiku absurdity a výsledná forma je po výtvarné stránce subtilní i osvobozující. Nečekaně parafrázuje finesy charakteristické pro fotografickou dokumentaci, aniž by paradoxně v průběhu zaznamenávání jednotlivých fází pohybu v krajině fotoaparát našel jakékoli uplatnění. Autor využívá techniku manuálního překopírovávání navazujících topografických situací z mapy na papír, záznam pohybu v prostoru tak akcentuje materialitu analogového procesu. Konfrontuje různé modely reprezentace: přesnost kartografického měření se záznamem senzorického a fyzického pohybu v krajině. Není bez zajímavosti, že mapovaným terénem byly autorovi malebné pahorky Českého středohoří, v domácí krajinářské tradici tolik frekventované. To vše dává smysl, nevynikají totiž jen dvojrozměrnou fotogeničnosti siluety, ale hodí se díky své přehlednosti a ne příliš hustému porostu i pro „pěší věc“ a její vícerozměrnou prezentaci.

Témata spojená s topografií, krajinou a mapováním prostoru se ve fotografické a malířské tvorbě Ondřeje Vinše neustále vracejí, ale pokaždé v jiné perspektivě reprezentace a jiném obsahovém zaměření. V malířském cyklu Studie stínů v krajině (2013) například vyvolával drastickou diskontinuitu postindustriálního Mostecka přízračnými obrazy evokujícím dobře známé metastáze, ve fotografii pak jiný přístup postavy v krajině zastupují zvětšenina z kinofilmu Velký zelený tah (2014), současnou výstavu Pěší věc předznamenává instalace Přechodná krajina (vystaveno Perla, 2016) a „krajinářský“ projekt Na západ z hory dolů vůbec nejsem (2017) pořízený v Norsku a Finsku.

Mariana Serranová, kurátorka výstavy